Share

Ze všech mých vzpomínek, z celé té nekonečné spousty pocitů mého života byla nejtíživější vzpomínka na jedinou vraždu, jíž jsem se kdy dopustil. Od okamžiku, kdy k ní došlo, si nevzpomínám na jediný den, kdy by mě nepronásledovala lítost. Žádný trest mi nehrozil, protože se to odehrálo za velice výlučných okolností a bylo zároveň zcela jasné, že jinak jsem se zachovat nemohl. Navíc o tom všem vyjma mě nikdo nevěděl. Byla to jedna z nesčetných epizod občanské války a na obecném pozadí tehdejších událostí se to dalo chápat jako bezvýznamná drobnost, tím spíš, že v průběhu těch několika minut a vteřin, jež události předcházely, její vyústění zajímalo jen dva jedince – mě a pak ještě jednoho člověka, jehož jsem ani neznal. Poté jsem zůstal sám. Nikdo jiný u toho nebyl.

Co bylo předtím, bych přesně popsat nedokázal, protože vše mělo nejasné a mlhavé obrysy, typické pro téměř každý boj v každé válce, jehož účastníci si ze všeho nejméně umějí představit, co se kolem odehrává ve skutečnosti. Bylo to v létě na jihu Ruska; vojska se už čtvrtý den nepřetržitě a chaoticky přesouvala, což doprovázely občasné boje a palba. Zcela jsem ztratil představu o čase a vlastně bych ani nemohl spolehlivě říct, kde přesně jsem se tehdy nalézal. (str. 7- 8)

 

Seděl na bílém koni a vystřelil. Asi dva a dvacetiletý mladík padl k zemi. Nikdy na to nemohl zapomenout. O to více se mu celá událost znovu vybavila z paměti po té, co se mu dostala do ruky kniha povídek Alexandera Wolfa. V jedné z nich našel přesnou reprodukci toho, co se tehdy událo. Jako by ten příběh psal člověk, kterého zastřelil. Je to vůbec možné? Našel si nakladatele a začal pátrat po spisovateli. Byla to však zpočátku neúspěšná cesta. Nicméně později se setkal s člověkem, který vyprávěl o Wolfovi. O muži, kterému mu zachránil život a jenž odešel z jeho domu s jeho družkou.

Postupně s každou novou známostí či snad náhodou narážel vždy na cosi tragického, jehož nebyl příčinou, ale stále hledal důvody těch katastrof. Jednoho dne se přízrak proměnil v živého muže. Potkal Alexandra Wolfa a svěřil se mu, že za ten výstřel už hodně trpěl. Ale jejich osudy ještě nedoběhly svého konce. Znovu střetnou a opět tragicky.

Gaito Gazdanov (1903 – 1971) byl ruský emigrant v Paříži, příslušník meziválečné „ztracené generace“, jehož romány si až dnes získávají zasloužené místo ve světové literatuře. Narodil se v Petrohradu a vyrůstal na Sibiři a Ukrajině. V roce 1920 uprchl do Paříže, kde pracoval jako přístavní dělník, myč lokomotiv či soustružník v továrně Citroën a v obdobích, kdy žádné zaměstnání nesehnal, spal i na lavičkách v parcích a metru. Pracoval také jako taxikář a navštěvoval přednášky na Sorbonně. Jeho románový debut Večer u Kláry (1929) sklidil nadšené kritiky a Gazdanov byl vedle Vladimira Nabokova rázem uznáván za nejtalentovanějšího autora ruské Paříže.

Gaito Gazdanov, Přízrak Alexandra Wolfa. Nakladatelství Plus. 2013.

KJARA

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu