Share

Vzít si na recenzi knihu, která mi „není určena“ byla přinejmenším výzva. Poctivě přiznávám, že to není čtení pro citlivky a slabé povahy vůbec. A to nejen kvůli poněkud hrubším výrazům, než na jaké jsme v tomto žánru zvyklí.

Hned na první stránce jsem se „spravedlivě rozhorlila“. Cože? takhle že se ptají ženy? To slyším prvně!…  To si zase jeden chlap vymyslel nějakou chlapskou představu o tom, co si ženy povídají o mužích! … Dobře, čtu dál a nabírám úsměv… asi nejsem slepice 🙂

Třetí stránka psaného textu a já opět nadskakuji „sakra! diskriminace? V KUCHAŘCE??? Čtu dál a…. no ano, přiznávám nepokrytě, že mě autor dostal. Bavím se a už teď vím, že to je zřejmě první kuchařka, kde pro mě budou zajímavější „ty kecy kolem“, než samotné recepty. Pravda, na to, že je to kuchařka, je tam moc těch keců a málo vaření.

Autorova břitká výřečnost a argumentace, kterou podporuje svá tvrzení, jsou překvapující až ohromující. Text má úžasný spád. Nemohu se zbavit dojmu, že sedím proti němu a on na mě chrlí jednu větu za druhou, aniž by mi dovolil byť jen vydechnout. Ne se vším souhlasím, ale s lecčím ano. Jednu chvíli se směju, v dalším odstavci mi zatrne nad vážností, která se tam nečekaně objevila.

Celkově je to pro mě poměrně fascinující náhled do jednoho mužského názorového světa. Je pobuřující, osvěžující i objevný. A je skutečně téměř výhradně pro CHLAPY.

Ale nebojte se, že celá kuchařka je pouze filozofování o vztahu muže a ženy. Už okolo 30. stránky autor razantně mění téma a dostává se k vybavení kuchyně. Přesněji řečeno, k vybavení, jaké by měla správná chlapská kuchyně mít. To je pasáž, která dříve bývala běžnou součástí kuchařek, ale časem se z nich tak nějak vytratila. A tak se nejeden kuchař – začátečník dostává při svých prvních kulinárních pokusech do značných nesnází. Ptáte se jakých? Obvykle někde uprostřed receptu zjistí, že sice má všechny ingredience, které je třeba do chystaného pokrmu postupně zapracovat, ale – jaksi – nemá na čem / v čem / čím ten pokrm zpracovat. To se vám s touto knížkou nestane. Se systematičností chlapům vlastní je zde uvedeno vše, co budete potřebovat. Velkými spotřebiči jako je lednice počínaje, přes různé pánve, nože, obracečky, nabíračky až po otvíráky, chňapky a houbičky na mytí nádobí.

Potěšila mě i pasáž věnovaná životosprávě. Nenutí vás chroustat chřest a zapíjet ho rajčatovou šťávou, pouze nabízí menší korekce vašeho současného životního stylu. Korekce, které jsou realizovatelné téměř „bezbolestně“. Vše má jediný cíl – být v pohodě.

Recepty. Spíš než o recepty jde v této knize o to povzbudit u „osamělého muže“ odvahu a chuť začít samostatně a kreativně vařit. Pravda, takové „rizolečo“ (kombinace rizota a leča) mi přijde kreativní až moc. Ale kdo ví, třeba ho také někdy vyzkouším. Co ale vyzkouším určitě, je svíčková Eze na cibulovém víně a kuře v hořčicové omáčce. Věřili byste, že tato jídla mohou být za půl hodiny na stole?

Felix Boom

Kuchařka osamělého muže

Vydavatelství Blinkr, s. r. o.

Soňa

Nejnovější příspěvky na webu:

Velmi lidské povídky

Velmi lidské povídky

29. Březen 2018

Muž, jenž podezřívá ženu z nevěry, žena toužící po dítěti, chlapík, který naoko zvládá vše, ale moc dobře ví, že je jen šikovný babral. Ti a mnozí jiné jsou hrdiny povídek v nové sbírce Nelidské zdroje. Monika Petrlová už čtenářům předvedla, že povídka je jejím oblíbeným literárním útvarem. Po dvou úspěšných povídkových souborech – Hafni! a jiné povídky a Mrkev pro vězně – se vrací se třetí sbírkou Nelidské zdroje. Nelidské zdroje se v deseti povídkách zaměřují na dnešní uspěchanou dobu, kdy nás společnost tak trochu tlačí k rychlosti, odtažitosti, z lidí se stávají zdroje a ze všech jsou manažeři, asistenti  či specialisté. Mezilidské vztahy však nikdo

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

27. Březen 2018

„Když jsme přijeli, myslel jsem si, že se Ami a jeho kosmická loď navrátí v prvních dnech letního období, ale strávil jsem téměř dva měsíce marným čekáním na skalách, kde jsme se předtím dvakrát setkali. Prázdniny už pomalu končily, zanedlouho jsme se měli vrátit do města a pořád nic. Toto smutné čekání změnilo mé prázdniny ve skličující, nekonečně dlouho trvající okamžiky. Každý den jsem chodil na skály na pláži a dlouhé hodiny, někdy až dlouho do noci, jsem pozoroval oblohu a přál jsem si spatřit známý létající předmět. Při každé světlušce, která nade mnou prolétla, mi srdce poskočilo nadějí, ale vždycky se