Share

 

Devět osudů českých Židů, kteří přežili nacistické pronásledování a v letech 1938–1945 ztratili své blízké je shromážděno v útlé, ale emočně velmi silné knize Zdálo se, že Bůh je lhostejný. Vzpomínky přeživších zaznamenali pro rozhlasový dokumentární cyklus dokumentaristé Českého rozhlasu a občanského sdružení Post Bellum. Jedinečný projekt – Příběhy 20. století – se představil čtenářům v knižní podobě již dříve – péčí Radioservisu vyšly: Kruté století (2008) a V komunismu jsme žít nechtěli (2009). Nyní se s ním setkáváme potřetí právě v již zmíněné publikaci.

Vzpomínání na velmi těžké údobí života devíti pronásledovaných českých Židů upravil do knižní podoby Adam Drda. Útlou knihu plnou strastiplných příběhů uvádí slovy:

 

„Zdálo se, že Bůh je lhostejný,“ říkala mi kdysi jedna známá, která přežila Osvětim, a byla zřejmě prvním člověkem podobného osudu, se kterým jsem se setkal. Ptal jsem se jí tehdy, jaký význam pro ni měla víra, když byla v lágru, a jak se osobně vyrovnává s pro mne takřka neřešitelnou otázkou: Je-li Bůh, a je-li dobrý a plný lásky, jak mohl dopustit holocaust, nejhorší zlo a utrpení, o němž víme, že se na zemi stalo? Později jsem tu větu slýchal v nepatrných obměnách od mnoha dalších přeživších, kteří stejně jako já, nenašli uspokojivou odpověď – proto se stala titulem této knihy.

Nenápadná publikace, skromná, pouze v měkké vazbě má třaskavý obsah: je naplněna silnými emocemi, je důkazem nesmírné statečnosti, holdem silné vůle přežít, je svědectvím neuvěřitelných útrap, krutosti a zla… Není lehké v ní číst. Není snadné přijímat informace v ní obsažené jedním rázem. Četla jsem ji dlouho, s přestávkami, dokonce jsem chtěla od těch krutých příběhů utéct – schovat se před nimi, ale vrátila jsem se – nedokázala jsem nedočíst až do konce.

Vím, že jsou na světě lidé, co se domnívají, že o holocaustu bylo popsáno už mnoho papíru, někteří dokonce hlásají, že žádný nebyl, myslí si, že už není třeba jej připomínat. S těmito lidmi rozhodně nesouhlasím! Je třeba ukazovat stále dokola, co zlovůle dokáže napáchat. Co je schopen člověk člověku provést z potěšení z moci či ze strachu o sebe sama. Je třeba si osudy lidí, kteří byli odsouzeni k strádání a smrti jen proto, že byli Židé, připomínat. Je třeba burcovat, odsuzovat takové praktiky, probouzet spící, nevidící, mlčící… Příště totiž může dojít třeba na všechny s velkým nosem…

Adam Drda představil devět židovských osudů – těžkých a současně naplněných neuvěřitelnou silou ducha a touhou po životě. Jsou si podobné a přitom je každý jiný. Naprosto shodný je jeden činitel – všichni byli Židé.

Čekají na nás vyprávění Miloše Drobného/V Osvětimi ptáci nebyli/, Tomana Broda /Birkenau Boy/, Heleny Weisové rozené Hoškové /Maluj, co vidíš/, Richarda Glazara /Přežil jsem Treblinku/, Heleny Maršíkové rozené Drumerové /Chanele/, Heleny Esterkesové rozené Rivcové /Ledochovka/, Ilony O. Kieszlové /Nesmíš vydat ani hlásek/, Věry Ďulové rozené Richterové /Malčinka a já/ a Evy Vaňkové a Heleny Koskové rozených Fischlových /Dcery „židovského buržoazního nacionalisty“/.

Nevím, co víc bych měla dodat: přečtěte si tuto knihu, zamyslete se nad chodem dějin, zeptejte se sami sebe: dokázal/a bych to, zachránil/a bych někoho, i kdyby nade mnou visel katův meč, mlčel/a bych s tichým nesouhlasem a myšlenkou našeptávající – hlavně, že se to netýká mne? Sama se snažím najít v sobě odpověď. Proto čtu knihy s takovými osudy. Věřím, že nás je víc, koho podobné příběhy vedou k správným odpovědím, komu poradí jak chránit a hýčkat dobro před zlem. Dnešní svět to potřebuje stále víc a víc, protože jsme se nepolepšili – však o tom slýcháme dnes a denně ve zprávách z celého světa.

Na závěr mi zbývá jen poděkovat dokumentaristům cyklu Příběhy 20. století za skvělý projekt, který uchová příběhy minulé i současné pro doby budoucí, a panu Drdovi za to, že nám vzpomínky statečných lidí zprostředkoval v knižním vydání.

Název: Zdálo se, že Bůh he lhostejný

Autor: Adam Drda

Vydáno: 2013

Vydalo nakladatelství: Radioservis

Zdroj foto: www.radioservis-as.cz

 Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu

Comments are closed.