Share

Julie je zvídavá desetiletá holka. Zajímá se o všechno kolem sebe, ale nejvíce ji baví slova, vždy se snaží odhalit, co se za kterým skrývá. Některá jsou jasná hned, jiná dospělí rádi objasní, ale o některých nechtějí vůbec mluvit. Jako kdyby se jich sami báli – třeba takové podivné a nepřátelské slovíčko exekuce. Julie pátrá, zvídá, čte a spoustu zajímavých slov sama odhaluje díky slovníkům. Proto je na sebe patřičně pyšná.

Vedle slovíček Julii trápí, že není s maminkou. Bydlí teď na vesnici u tety, co má dva kluky, s tátou a mladší sestrou Elou. Je tady vlastně hezky, ale ta maminka tu schází. Teta je hodná, jenže není jako maminka – třeba neumí nakupovat v obchodním centru, nákupy ji vlastně moc radosti nepřinášejí. Taky nutí všechny čtyři děti jíst zdravé svačiny. Na druhou stranu, „zvlčelá“ Ela se díky tetě srovnala a už tolik nevlčí. Už neutíká z domu, neničí věci, už je to normální holka z první třídy.

Jak vidíte, Julie to nemá vůbec lehké. Potřebuje si urovnat změny, které v jejím životě napáchali dospělí. Musí se vyrovnat s rozvodem rodičů, se změnou prostředí, s novými spolužáky… A nejvíc se musí poprat s tím, že dospělí někdy sami nedělají to, co považují za správné – tedy to tak aspoň říkají. Třeba tvrdí, že lhát se nemá a přitom sami neříkají pravdu. Jak se má pak dítě zachovat? Jak má věřit a poslouchat? No, řekněte sami!

Petra Dvořáková vytvořila deník desetileté holky. Holky, co se dostala ne vlastní vinou do potíží. Holky, co chce všemu přijít na kloub, co musí skousnout během krátkého údobí mnoho novinek. Autorka dokonale vystihla myšlení zvídavé a zvědavé žákyně čtvrté třídy základní školy. Jedinečné jsou její logické dětské konstrukce, se kterými si děti vysvětlují některé situace, kterými obhajují samy sebe před světem dospělých.

Julie mezi slovy je pohledem do dětského světa se vším všudy. Odhaluje chyby nás o něco starších, kterých se dopouštíme přesvědčeni, že je to pro dobro těch malých, nezkušených. Řekněte: můžeme chtít, aby děti říkaly pravdu, když sami mlžíme, neodpovídáme na otázky, nehodí-li se nám to do krámu? Musím se přiznat, že Petra Dvořáková svou knihou pro malé nastolila otázky pro nás velké. Odhalila nás až na dřeň v jasné záři reflektoru. Takže zbývá odpovědět na otázku: je Julie mezi slovy jen pro děti? Rozhodně ne. Malí čtenáři se ve světě Julie a jejích slůvek najdou. A dospělí? Ti si mohou připomenout, že kdysi byli malí a že stejně jako Julie se na chování a jednání „dospěláků“ nekoukali vždycky jen s pozitivními pocity a pochopením.

Vedle velmi svižného textu, který je plný krásné dětské nezkažené logiky a přímosti, kterou autorka předestřela malým i velkým čtenářům, se kniha vyznačuje velmi působivými ilustracemi, které jsou z dílny Katariny Gasko.

Celkový dojem: jednička s hvězdičkou.

Petra Dvořáková (nar. 1977) vystudovala střední zdravotnickou školu a poté filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. Krátce pracovala jako anesteziologická sestra. Nyní pracuje jako nezávislá autorka a publicistka. Do povědomí veřejnosti vstoupila svou první knihou Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera. Tyto „rozhovory o iluzích a deziluzích, které přináší víra,“ vzbudily živý čtenářský zájem, ale i rozporuplnou reakci v církevním prostředí. V roce 2009 vydala svou druhou knihu Já jsem hlad s podtitulem „Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“. Se svými dvěma syny žije ve Znojmě.

Petra Dvořáková: Julie mezi slovy

Ilustrace: Katarina Gasko

Host, 2013

zdroj: www.hostbrno.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu