Share

Alena Jakoubková přivedla ve své další knize o ženách a pro ženy (ale pánové jsou vítáni též) na svět ženu s netradičním jménem Carmen, pěkným vzhledem, skvělými rodiči a výbornými kamarádkami, ale s velmi problematickou vlastností. Carmen je totiž vyznavačkou „pštrosí taktiky“. Snaží se jednoduše vše řešit mlžením, mlčením, zatajováním nepříjemných věcí. Prostě čeká, až ten problém se vyřeší tak nějak sám. Tímto přístupem k životu je mi blízká, i když mne jím rozčiluje. Jsem podobného rázu a častokrát nechávám věci „vyhnít“. Naštěstí důsledky mého „nekonání“ nedopadají tak, jako u této zajímavé mladé zubařky.

Co o Carmen Berkové prozradit více? Bývala boubelkou, což ji trápilo a vedlo k odříkání se. Jenže kila nemizela, zmizela až tehdy, co se jí narodila dcera, a kolotoč rodičovských povinností nastartoval v těle změnu. Řekla bych, že v okamžiku kdy svou boubelatost přestala řešit, tělo se na ni přestalo zlobit a stalo se ztepilým. Ale podle pánů bývala „babou k nakousnutí“ právě s těmi kily navíc. Ostatně, to známe – my boubelky – dobře. Vystudovala stomatologii, nakrátko se osamostatnila, po určitém karambolu se vrátila do rodného domu. Má báječné rodiče, co jsou vždy a za všech okolností při ní, skvělé kamarádky, které od první třídy základní školy jsou vždycky po ruce a dokážou poradit, pohladit i vynadat, nemastného neslaného partnera, jenž je víc přítel než milenec, takže Carmen míří ke statusu „singl“. Život má řád a o to jde!

Pak přijde jeden hodně veselý mejdan s trochou více dobrého vína, tanec na stole, krásný chlap, co tančí tango a vypadá jako Viking. Tenhle večírek odstartuje sled událostí, které přinesou tolik kotrmelců, že je jich na život jedné pohledné zubařky až až. Carmen se totiž probudí v neznámém bytě, uteče, po čase zjistí, že bude matkou… Jako správná zastánkyně pštrosí taktiky mlží, mlčí, neřeší a tak uplyne několik let, než najde toho, kterého miluje od prvního okamžiku a kterému utekla!

Alena Jakoubková je dobrou pozorovatelkou. Sleduje osudy žen v okolí a spřádá z nich nové příběhy. V nich je vždy na straně žen. Přesto jim nedává nic zadarmo, nechává je i trápit se, aby pochopily, že změna je nutná. Vtipně glosuje, vrství příhody, pohodovým stylem nás vede od situace k situaci, aby dospěla k pointě – většinou s dobrým koncem. Opravdu je to příjemné čtení pro chvíle pohody. Ale na to jsme u románů této autorky zvyklí – v nich se nikdy nic nejí tak horké, jak to zprvu vypadá. Poslední tango s Carmen patří k příjemným knihám o životě a ze života.

Mám jenom jednu kritickou poznámku: tento román je plný nebezpečných nástrah a lákadel. Pořád se v něm kuchtí, jí a ochutnává. Skutečně jsem nad jeho stránkami téměř slintala hlady. Je vskutku záživný. Doporučuji, aby byl předepisován čtenářkám s nechutenstvím jako lék. Boubelky, ke kterým se řadím i já, by si ale měly dávat pozor! Čtěte jen s plným bříškem, nebo se dočtete k „vlčímu hladu“!

Autorky, Aleny Jakoubkové, jsem se zeptala:

Aleno, proč tolik jídla? Je ti jasné, že čtenářky budou trpět – tedy ty kulatější?

Ale právě naopak!!! Boubelky doufám konečně pochopí, že kila navíc jim sluší a mohou je nosit s grácií, stejně jako je nosí Carmen.  Kromě toho já odjakživa tvrdím, že kdo nemá rád jídlo, nedokáže se doopravdy radovat ze života a jeden můj kamarád (prostorově výraznější) zase říká, že dobrého člověka může být vždycky o kousek víc. A jestli je z mé knihy vidět, jak ráda mám jídlo a jak ráda vařím, hurrrááá!

 

A jak ses s těmi laskominami vypořádala ty při psaní? Neměla jsi též na něco chuť?

No jistě, ale to nebylo tím příběhem, ale spíše naopak. Mé hříšné myšlenky ovlivnily příběh. Píšu tak nějak instinktivně o tom, na co právě myslím, takže dost často své knihy prokládám recepty a většina mých hrdinek, stejně jako já, ráda vaří… No, a když tak o tom mluvíme… Mám hlad a jdu si něco ulovit do ledničky!

 

Kde bereš inspiraci pro své romány (teď nemíním onu kuchyňskou část)?

Mám bujnou fantazii. Mám vymyšlené příběhy na několik románů dopředu a spíš je to u mě tak, že si házím korunou, o čem budu psát teď. Ale samozřejmě čerpám ze svých vlastních zkušeností, snů a pocitů a také ze zkušeností a prožitků svých přítelkyň. Ne, že bych napsala přímo něčí životopis, ale použiji situaci a naložím s ní podle svých představ. I když, jak tak o tom přemýšlím, mnoho mých přítelkyň by si erudovaný životopis zasloužilo, možná se do toho jednou pustím.

 

Tvé hrdinky vždy musí změnit svůj přístup k životu, aby se z nich nestaly jen šedé myši – řešila jsi podobnou situaci sama ve svém životě?

Já byla ošklivé dítě, které snilo, že z něho jednou bude krásná princezna. Proměna byla běh na hodně dlouhou trať, protože trvalo strašně dlouho, než jsem pochopila, že krása je pocit, který musí vyvěrat z hloubi duše. Než jsem si uvědomila, že lidé na první pohled nijak hezcí se v našich očích promění, když je začneme mít rádi. Nikoli zrcadlo, ale milující bytost vám tedy sdělí, že jste krásní. A s tímto pochopením přichází i radost ze života a to je moje skromné poselství všem ženám, které si o sobě pořád ještě myslí, že jsou ošklivé – ne, mé milé, nejste! Jste krásné!!!

 

Carmen je mi sympatická, ale i mne rozčiluje – tou pštrosí taktikou – jsi její zastánce nebo dokážeš jít hlava nehlava za řešením?

Tohle je moc těžká otázka! Já pštrosí politiku nesnáším, ale bojuji s ní celý život. Jakmile se objeví problém, mám chuť vstrčit hlavu do písku a počkat tam v závětří, než problém vysublimuje, ale to se samozřejmě nikdy nestane, takže po nějaké době, kdy se utápím v sebelítosti, jdu do sebe, seberu všechnu odvahu, kterou se mi podaří vyšťourat, a hlava nehlava bojuji s drakem…

 

Poslední otázka: co pro nás píšeš právě teď? Kdy se můžeme těšit na další správné ženské čtení?

V září vyjde Darovanému manželovi na zuby nekoukej a právě dnes jsem začala psát román Kdo chce s muži býti, musí s nimi výti. Tak snad se čtenářkám zalíbí…

Určitě a děkuji za milé a inspirující a odpovědi.

Název: Poslední tango s Carmen

Autor: Alena Jakoubková

Vydalo nakladatelství: Moba, 2013

Zdroj foto:  archiv autorky

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu