Share

Dakar. Málokoho nechává toto slovo chladným. Neznám nikoho, kdo by si nevybavil světoznámou legendární rallye. Rallye, která se jezdila v drsných podmínkách afrických pouští. Rallye, kde spolu soupeřilo nejen řidičské umění, ale i (více či méně) špičková technika, vytrvalost, schopnost orientace a improvizace. I pro mne je Dakar symbolem dobrodružství, ale také nebezpečí, nekončící dřiny, náhody, která může v okamžiku zhatit vše, na čem celý tým lidí mnoho měsíců pracoval a na co se upíraly jeho naděje. Ale je to pro mne také symbol nezměrné houževnatosti a vytrvalosti, odhodlání bojovat se všemi nástrahami a překážkami, které závod v tak extrémních podmínkách přináší… A v neposlední řadě je rallye Paříž – Dakar obrovským zdrojem fascinujících příběhů.

Některé jsou úsměvné, některé šťastnější, jiné méně šťastné a – bohužel – některé tragické. Takový umí Dakar být a tak nám ho přibližuje v knize Písek mezi zuby navigátor Josef Kalina, muž, který stál u zrodu a realizace myšlenky „účastnit se Dakaru“. Počátky české účasti nebyly jednoduché. Bylo třeba přesvědčit hodně lidí, chyběly zkušenosti, na některých místech i odvaha. Přesto se to nakonec skupině nadšenců podařilo a v roce 1985 stály na startu v Paříži dva vozy značky LIAZ s českými posádkami. Josef Kalina byl tak říkajíc u toho a následně s tímto závodem prožil téměř čtvrt století. Vyřizoval papíry, jezdil s asistenčními vozy, dva roky pracoval pro pořadatele a hlavně – absolvoval dvanáct ročníků závodu jako navigátor Karla Lopraise. Díky tomu poznal Dakar jako málokdo.

Jedinečné zážitky Josefa Kaliny zaznamenal a zpracoval Dalibor Janek, bývalý automobilový závodník, několikanásobný mistr republiky, nezávislý publicista a autor mnoha knih (např. Zaprášené oktany, Horký volant, Nebe, peklo ráj, aj.)

Vyprávění ilustrují a doplňují působivé fotografie z archivů Petra Luska, Josefa Kaliny, Milana Lopraise, Jana Králíka, Jiřího Moskala a Miroslava Krejsy. Spatříte na nich písek vířící pod koly liazky, kolonu tiráků ženoucích se vyprahlou pouští, ale také vyčerpanou posádku spící na holé zemi po náročné etapě, a nebo závodníky v dámském prádle. To vše je Dakar a vy máte nyní možnost se s ním díky Josefu Kalinovi a Daliboru Jankovi seznámit.

Ukázka z kapitoly Jak jsem dělal kotrmelce:

Mezitím nás všichni předjeli, bylo po prvním místu, v cíli jsme byli devátí. Patřičně otrávení z vlastní blbosti. S touto náladou jsme vyrazili do další etapy, která byla hodně dlouhá, asi šest set třicet kilometrů. Karel byl naštvaný a hnal to, poprvé jsem zažil, že atmosféra v posádce nebyla příliš dobrá. Průjezdní kontrola byla na třistadesátém kilometru a byl tam chlapík, kterého jsem znal z doby, kdy jsem jezdil pro organizaci TSO. Ten nám ukazoval, že máme první čas, to bylo slibné. Říkal jsem to Karlovi, udělalo mu to radost, a protože nás čekala dunová pole, podfoukli jsme patřičně gumy. Vystoupali jsme na náhorní planinu a před námi byly dlouhé údolní pasáže, vždycky zakončené dunou. Bylo to rychlé, písek byl relativně tvrdý, takže se po něm dalo pospíchat.

Karel říkal: „Ty, přifoukni to trochu, tady je to tvrdé!“

Ale já ho v jakési předtuše varoval: „Dávej pozor, některé horizonty, přes které letíme, mohou končit ostrým spádem!“

Karel odtušil: „To je dobré, já tam vidím.“

Viděl, ale už bylo pozdě, když uviděl. Tak ve sto padesáti jsme se vznesli přes dunu, Karel předtím ještě zkusil trochu přibrzdit, pak ale brzdy pustil, protože stát v téhle situaci na brzdách znamenalo ještě větší malér, než nastal po dopadu. Duna totiž klesala, ale ne až do údolí – končila takovým pětimetrovým, téměř kolmým schodem. Viděli jsme hned, že je všechno špatně, rána to byla jako z děla. Myslím si, že Karlova páteř povolila právě při téhle ráně, levé přední kolo včetně náboje, hnacího hřídele i otočného čepu se totiž utrhlo. Všechno se to stalo pod Karlem, takže právě on chytil tu největší pecku. To byl ovšem pouze začátek velkolepého karambolu. I s utrženým kolem se auto řítilo dál, pak zakoplo právě přes můj pravý roh a udělalo kotrmelec podélně, přes kabinu. Další, které následovaly, už byly bokem. Kolik jich přesně bylo, to nevím, bylo jich ale dost. První kotrmelec byl opravdu strašidelný, nejhorší zážitek z celého mého závodění. Měli jsme pocit, že nás někdo vrazil do mixéru a pustil ho naplno…

Josef Kalina (1949)

Narozen v Praze na Žižkově, na což je hrdý. Za svoji rodnou čtvrť ovšem považuje Letnou, kde prožil převážnou část mládí a středního věku. Vystřídal mnoho povolání, například maskér, hudebník, skladník, dlaždič, zelinář, exportní úředník, obchodník s náhradními díly, novinář, navigátor, pouštní průvodce… seznam zatím není ukončen. Posledních patnáct let žije s manželkou v malé vesničce v šumavském Podlesí, kde věnuje stále více času svým čtyřem vnoučatům. Od roku 1986 se s nákladními vozy Tatra nebo LIAZ zúčastnil dvaadvaceti nejtěžších motoristických závodů světa, pro které se vžilo souhrnné označení „Dakar“. Plným právem je považován za živoucí legendu této soutěže.

Janek Dalibor, Josef Kalina: Písek mezi zuby. Dakarské čtvrtstoletí špičkového navigátora. Nakladatelství Grada 2013.

Soňa Rivera

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu