Share

Mrzí mě, že jsem si nezačal psát tyhle zápisky dřív. Naštěstí si ale pamatuji skoro všechno, i to, jak jsem se narodil. Plaval jsem si ve tmě, byla to naprostá pohodička, jen mě rušily zvuky zvenčí. Mamka se snažila působit na mě výchovně a zvýšit mi intelekt, ještě když jsem byl v bříšku, a tak mi pouštěla hudbu přes reproduktory, vyprávěla, četla, nebo nechala tátu, aby namluvil do mikrofonu, co všechno přes den všechno dělal. Své nálady jsem dával patřičně najevo. Když šla mamka spát, já jsem chtěl být vzhůru. A obzvláště mne rozčilovalo, když se naši líbali. To jsem hned začal kopat, ale z nějakých nepochopitelných důvodů se to rodičům líbilo.

Po narození jsem zjistil, že mám staršího bráchu Rodricka a navíc brzy přišel na svět ještě jeden sourozenec. Pár dní svého života jsem spal v šuplíku a později získal postýlku po bráchovi. Pak přišel Manny a všichni tvrdili, jak je roztomilý. A protože mamka zjistila, že její původní výchovné metody v prenatálním a raném období nezanechaly na mě žádné pozitivní výsledky, přistupovala k výchově Mannyho zcela jinak. Mohl se dokonce dívat na jakýkoliv program v televizi, zatímco já dříve musel sledovat jen vzdělávací videa.

Vůbec jsem to měl v životě těžší. Všechno jsem dostal po starším bráchovi, a když jsem se konečně dočkal své vlastní nové věci, brzy jsem o ni zase přišel. Bylo to krásné akční chodítko, jelikož jsem v chození jaksi zaostával. Jenže mamka se dočetla, že takové věci nejsou motorický rozvoj dítěte bezpečné, a tak jsem se zase válel po zemi.

Než se tedy ze mě stal pořádný kluk, trvalo to strašně dlouho. Ale ani po tom jsem to neměl jednoduchý. Třeba když jsme se v těch našich malých prostorách museli dělit ještě se strejdou Garym. On je strejda profláknutý tím, že si všude půjčuje peníze, které pak nevrací. A vymámil je i od nás. Měla to být úžasná příležitost: prodej triček v dobře zavedeném obchodu. Samozřejmě to všechno projel a pak se ještě nastěhoval k nám. Prvních pár nocí spal na nafukovací matraci u Mannyho v pokoji, jenže pořád ze spaní křičel. Tak ho naši přestěhovali do obýváku na kanape. Což bylo možná ještě horší, protože strejda Garry celý den prospal a obývák se tak stal nepoužitelný. Navíc si nebyl schopen najít práci a ještě k tomu mu mamka dávala kapesný jako nám dětem.

A teď do toho ještě ve škole přišly hodiny společenského tance a já se bojím, abych nedostal za partnerku Ruby Birdovou. Pokud vím, Ruby je jediná holka, co kdy byla ze školy podmínečně vyloučená, a to proto, že kousla učitele. Dokonce jí schází jeden zub, protože skončil v lokti pana Underwooda.

Nakonec malý poseroutka s Ruby tančit nebude, nicméně na něho bohužel ani žádná jiná dívčí partnerka nevybyde. Stejně jako na pár posledních chlapců, kteří se budou muset na hodiny společného tance vzájemně spárovat.  V díle Páté kolo u vozu toho na hlavního hrdinu Grega čeká ještě daleko více – nepříliš vítaná návštěva Stringerových, díky nimž se připravuje generální úklid a strejda Gary v obýváku se raději přikryje dekou a bude se doufat, že si toho nikdo nevšimne. Hlídání nezvladatelného malého raubíře, který svou chůvu alias Grega zamkne v koupelně a tak dále.

Deníky malého poseroutky od Jeffa Kinneyho svým klučičím humorem nikdy nezklamou. Možná máte už nějaký díl doma na polici a víte, že jsou to přesně ty knížky, které i ty nejotrlejší děti, které tvrdí, že číst prostě nebudou, přitáhnou a nepustí. Deníky jsou psané jako by rukou na linkovaném papíře, propojené s řadou obrázků s bublinami. Na půl komiks, na půl psaný příběh a hlavně kopec zábavy.

Deníky začaly vycházet ve Spojených státech od roku 2007. Získaly si velkou oblibu u čtenářů a i filmové zpracování. U nás vyšly v nakladatelství CooBoo, posledním je právě Páté kolo u vozu. Předchozí díly nesou název: Zápisky Grega Heffleyho, Rodrick je king, Poslední kapka, Můj vlastní deník malého poseroutky, Psí život, Ošklivá pravda a Ponorková nemoc. Série ale nekončí, očekává se přinejmenším ještě jedno pokračování. Celkem byly na motivy Kinneyho knih natočeny čtyři filmy.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu