Share

„Vlasy jsou chloubou ženy,“ tvrdí Rachel, která si u nás každý týden myje hlavu ( u nich doma nemají dost vody). Jako většina Indek má hustou, dlouhou, lesklou, neposednou, nádhernou hřívu. Parky jsou každou neděli plné dívek, které sedí v kruhu na trávníku a vtírají si do vlasů olej. Ze všech salonů se ozývají fény. Pokud však jde o tělo, Indky jsou přímo paranoidní. Holí si ruce i nohy a vytrhávají si z obličeje každý sebetenčí hnědý chloupek.

Dětem se při prvních narozeninách vyholují hlavy a jejich vlasy se obětují bohům. Rodiče jim pak masírují holou pokožku kouskem hladkého santalového dřeva, aby povzbudili další růst kštice a dodali jí na hustotě.

Vlasy jsou jeden z důvodů, proč sem nezapadám. Nikdy jsem je neměla moc kvalitní. Jsou řídké, vlnité, bez lesku, ani hnědé, ani blond. A Indie je hubí.

Od té doby, co jsem se vrátila z kurzu vipašjany, nacházím každé ráno na polštáři povážlivé množství vlasů. Při každém mytí hlavy mi jich spousta zůstane v dlani a další ucpávají odtok. Když se češu, po třech tazích jich mám plný hřeben. V dubnu už za sebou nechávám celé chuchvalce vlasů.

Rachel tvrdí, že je to jen začátek letního línání, a vtírá mi do nich olej. Jenomže mastnota a zápach jejich vypadávání ještě zrychlí. Kosmetička Rúpa mi do nich vtírá rozdrcené lístky a květy plumérie, majonézu, vajíčka, henu, kokosové mléko, tvaroh a nakonec i imitaci piva, ale navzdory všemu dál řídnou. Harilál mi navrhne, abych každé ráno před snídaní vypila lahev očištěné vody, Jógéš mě nutí dělat desetiminutové cviky na hlavě a Símí doporučuje vitaminy, ale nic z toho nezabírá. Už jsou tak řídké, že začínám mít spálené temeno. Dívky v místním kosmetickém salonu uspořádají krizovou poradu a dohodnou se, že mi jednou týdně budou masírovat hlavu obrovskou elektrickou vibrující rukavicí. Spokojeně sedím a cítím nádherné uvolnění, dokud kadeřnice nevyjekne – na rukavici má nabalenou spoustu mých vlasů. Během několika týdnů jich už mám tak málo, že si je všechny sepnu dohromady jedinou sponkou. Paní Duttová mě objedná k legendárnímu ájurvédskému léčiteli, který žije nedaleko od nás. Jmenuje se P. K. Džain.

V zaplněné čekárně je místo pouze k stání a všichni se tu na sebe tlačí a navzájem na sebe zírají. Chvíli se mdle usmívám, dokud přímo přede mě nenapochoduje muž v upnutém bílém tričku zasunutém do ještě upnutějších černých džínů. Zastaví se jen několik centimetrů ode mě, se smrtelně vážným výrazem vytáhne ze zadní kapsy kalhot hřeben a rádoby svůdně si pročísne dobře naolejované vlasy, které má nahoře ostříhané nakrátko, ale vzadu mu splývají po krku. Při pohledu na něj úplně ztuhnu. Snaží se mě sbalit, nebo se jenom předvádí před ostatními? Už to ale nezjistím, protože mě hned nato zavolají dovnitř.

„Pááááání Saaaaaarah, můžete.“

V ordinaci s plechovými stěnami vysvětlím Džainovi své problémy s vlasy. Léčitel se ode mě odtáhne, nervózně si prohrábne husté vlasy a vykřikne: „Heuréka! Už chápu, co se děje. Zbavujete se západní identity a stáváte se Indkou. Vezměte si tohle, pomůže vám to zařadit se mezi nás.“

Získá Sarah Macdonaldová své vlasy zpátky, nebo bude úplně holá? To a mnohem více se dočtete v knize Posvátná kráva, Indické dobrodružství z nakladatelství Motto

Nejnovější příspěvky na webu:

Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?

Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?

10. Listopad 2019

Čtení na pokračování, díl desátý a poslední Předchozí díl zde Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“ Nakonec ale po přemlouvání zapnul pan školník počítač a zkusil se podívat na stránky katastrálního úřadu. „Můžeme to zkusit, Markétko. Zjistíme, kdo na té adrese teď bydlí a třeba bude vědět, kam se Marek odstěhoval.“ Jaké ale bylo překvapení, že na té adrese pořád

Pokračování: Nebyl to jen sen?

Pokračování: Nebyl to jen sen?

10. Listopad 2019

Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal