Share

„Vlasy jsou chloubou ženy,“ tvrdí Rachel, která si u nás každý týden myje hlavu ( u nich doma nemají dost vody). Jako většina Indek má hustou, dlouhou, lesklou, neposednou, nádhernou hřívu. Parky jsou každou neděli plné dívek, které sedí v kruhu na trávníku a vtírají si do vlasů olej. Ze všech salonů se ozývají fény. Pokud však jde o tělo, Indky jsou přímo paranoidní. Holí si ruce i nohy a vytrhávají si z obličeje každý sebetenčí hnědý chloupek.

Dětem se při prvních narozeninách vyholují hlavy a jejich vlasy se obětují bohům. Rodiče jim pak masírují holou pokožku kouskem hladkého santalového dřeva, aby povzbudili další růst kštice a dodali jí na hustotě.

Vlasy jsou jeden z důvodů, proč sem nezapadám. Nikdy jsem je neměla moc kvalitní. Jsou řídké, vlnité, bez lesku, ani hnědé, ani blond. A Indie je hubí.

Od té doby, co jsem se vrátila z kurzu vipašjany, nacházím každé ráno na polštáři povážlivé množství vlasů. Při každém mytí hlavy mi jich spousta zůstane v dlani a další ucpávají odtok. Když se češu, po třech tazích jich mám plný hřeben. V dubnu už za sebou nechávám celé chuchvalce vlasů.

Rachel tvrdí, že je to jen začátek letního línání, a vtírá mi do nich olej. Jenomže mastnota a zápach jejich vypadávání ještě zrychlí. Kosmetička Rúpa mi do nich vtírá rozdrcené lístky a květy plumérie, majonézu, vajíčka, henu, kokosové mléko, tvaroh a nakonec i imitaci piva, ale navzdory všemu dál řídnou. Harilál mi navrhne, abych každé ráno před snídaní vypila lahev očištěné vody, Jógéš mě nutí dělat desetiminutové cviky na hlavě a Símí doporučuje vitaminy, ale nic z toho nezabírá. Už jsou tak řídké, že začínám mít spálené temeno. Dívky v místním kosmetickém salonu uspořádají krizovou poradu a dohodnou se, že mi jednou týdně budou masírovat hlavu obrovskou elektrickou vibrující rukavicí. Spokojeně sedím a cítím nádherné uvolnění, dokud kadeřnice nevyjekne – na rukavici má nabalenou spoustu mých vlasů. Během několika týdnů jich už mám tak málo, že si je všechny sepnu dohromady jedinou sponkou. Paní Duttová mě objedná k legendárnímu ájurvédskému léčiteli, který žije nedaleko od nás. Jmenuje se P. K. Džain.

V zaplněné čekárně je místo pouze k stání a všichni se tu na sebe tlačí a navzájem na sebe zírají. Chvíli se mdle usmívám, dokud přímo přede mě nenapochoduje muž v upnutém bílém tričku zasunutém do ještě upnutějších černých džínů. Zastaví se jen několik centimetrů ode mě, se smrtelně vážným výrazem vytáhne ze zadní kapsy kalhot hřeben a rádoby svůdně si pročísne dobře naolejované vlasy, které má nahoře ostříhané nakrátko, ale vzadu mu splývají po krku. Při pohledu na něj úplně ztuhnu. Snaží se mě sbalit, nebo se jenom předvádí před ostatními? Už to ale nezjistím, protože mě hned nato zavolají dovnitř.

„Pááááání Saaaaaarah, můžete.“

V ordinaci s plechovými stěnami vysvětlím Džainovi své problémy s vlasy. Léčitel se ode mě odtáhne, nervózně si prohrábne husté vlasy a vykřikne: „Heuréka! Už chápu, co se děje. Zbavujete se západní identity a stáváte se Indkou. Vezměte si tohle, pomůže vám to zařadit se mezi nás.“

Získá Sarah Macdonaldová své vlasy zpátky, nebo bude úplně holá? To a mnohem více se dočtete v knize Posvátná kráva, Indické dobrodružství z nakladatelství Motto

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu