Marcel odhaluje vzpomínky na vlámskou kolaboraci
Mortierův Marcel je drobnou knížkou, která se mi vešla do kapsy zimní bundy. V mrazivém, ale slunném ránu jsem se s ní posadila v čekárně u svého lékaře. Nesnáším dlouhé čekání a chci si ho vždy ukrátit něčím, co stojí za to (rozhodně ne bulvárem). Ještěže jsem si vzala s sebou Marcela!
Brzy jsem se ponořila do nádherné stylistiky jednoho z nejtalentovanějších nizozemských prozaiků, Erwina Mortiera (1965). Naštěstí díky systému českého zdravotnictví nekonečných front jsem si mohla celý příběh vychutnat od začátku až do konce bez přerušení. A navíc mám naplánováno, jak si Marcela přibalím s sebou ještě na dovolenou. Už se těším, až vylezu ze stanu, přiložím baterku na řádky a budu se kochat tím malebným popisem, kouzlem každé věty, která přináší v sobě více než slova. Mortier dokresluje literaturu něčím fascinujícím: i nedlouhou větou řekne příběh, dodá barvy, vůně a emoce. Teprve nyní cítíte, jakou slova mají sílu a že stále lze číst i mezi řádky. „Měsíční světlo se kradlo širokou škvírou pode dveřmi k nohám postele.“ (95). Cítíte to kouzlo? Vnímáte únavu noci, tmu, plazící se stíny? Jen jedna věta z mnoha: nikdo nic neřekl, a přesto se ve vaší hlavě už nyní odehrál krátký příběh.
Ale podívejte se na delší ukázku hned ze začátku knihy:
Dům se podobal všem ostatním v ulici: trochu shrbený po dvou stoletích bydlení, vichřic a válek. Nad živým plotem se mezi dvěma komíny vinula křivá páteř z tašek. Okna byla více méně přiopile zasazena do fasády a u zárubně visel pár dřeváků osázený petúniemi.
Ve většině pokojů sídlilo temné předpeklí, chladivé v létě, studivé v zimě. Jinde cihly nasákly pachem obědů celých generací, jako třeba v kuchyni, kde mastnota kapala ze stropu. Sklep uchovával, půda zapomínala.
Koncem srpna z podlahy lezla zima. Večer už byl venku cítit mráz. Než přišly deště, táhly se mraky někdy tak nízko nad taškami, až se zdálo, že je hřeben střechy rozčísne. Světlo prořídlo. Tráva v sadu se třpytila ještě dlouho po poledni. Zahrada zahýřila odstíny, které jí ještě zbývaly, a zešedivěla jako náhrobky na nedalekém hřbitově.
Tam mě babička brávala každý rok, ale sama tam chodívala téměř denně. Ani ne pět zatáček od zahradního plotu spali její mrtví. O Dušičkách nekupovala kytice. Den co den na hrobech kvetly kopretiny. To jí stačilo. Pamětním deskám zdobeným porcelánovými růžičkami se vysmívala. Měla vlastní nápisy, v žule své duše.
Byla tak trochu chůvou naruby. Ona své mrtvé jen tak zmizet nenechá! Jakmile je pohřbili, stala se jejich tělem zem. Hráběmi jim česala kadeře do pěšiny a zastřihovala keře kolem náhrobků, jako by jim stříhala nehty. Snubní prsteny se již ze studených prstů přestěhovaly na teplé ruce těch, kdo po nich zůstali. Brýle jim složila a uklidila nahoře na půdě do zásuvky, kde se už dlouhými sarančími nožičkami do sebe chaoticky zamotalo tolik jiných.
Desetiletý hrdina, tolik podobný prastrýci Marcelovi, se nachází v blízkosti své babičky, jejíž nejoblíbenější mimočasovou aktivitou je oprašování fotografií zemřelých a vzpomínek. A sestřenice Stelly, s níž babička tvoří nerozlučnou dvojici. Nakupují látky a šijí pro místní na míru. Jako správné obchodnice se takticky lísají do přízně svých zákaznic, vytvářejí dojem, že jsou královny v jejich krejčovské dílně. Jejich rozhovor a týmová práce je naprosto sehraná, takže nakonec si zákaznice stejně vše pořídí tak, jak si umanuly obě dámy, aniž by však o tom měla tušení.
Uctivost živnostnic však může kolidovat s jejich skutečným smýšlením o dané osobě. Dlouho nemáte tušení, jak pokrytecká je to přetvářka. Obě dámy cukrují u paní učitelky, abychom se v závěru knihy dozvěděly, jakou má minulost a poškrábaný charakter. A jak silně zasahuje nejen do jejich rodiny.
Autor vytváří hluboké portréty všech účastníků příběhu, živých i zemřelých. Dědeček se stará o zahrádku a přidělí chlapci kousek, na němž si zasadí slunečnice. Slečna Veegaete má ty nejbělejší stehna, nemocný Cyriel mohl být profesorem, zatím se ale vláčel s kamením a maltou. Anna, co má papírnictví, a jejich Wieland s válečnými plakáty v pokojíčku a hrdou vzpomínkou na svého otce, jenž na fotografii stojí v šiku s ostatními se zdviženou pravicí. Vedle běžných dětských zážitků a školy se před chlapcem zrcadlí i některé věci, jimž ne příliš rozumí: staré dopisy a fotografické vzpomínky z druhé světové války, přezdívka nácíček, orel, jenž v zobáku drží svastiku, ale co to je svastika? Je to snad nějaké neznámé zvíře? Pavouk? Cítí stud a pocit viny, aniž by tušil pravou podstatu.
Úžasně vykreslený příběh, který v sobě skrývá vnitřní hloubku. Otvírá se před vámi rozpačité rodinné tajemství o prastrýci Marcelovi, o maloměšťáctví, hrdinech a antihrdinech.
Marcel je Mortierovou prvotinou z roku 1999. Vyšel v řadě jazycích a byl vyznamenán cenou za nejlepší debut roku a nominován na prestižní literární cenu Libris.
„Brilantní román plný nostalgie, hořkých vzpomínek na vlámskou kolaboraci i rozpustilého humoru.“ Standaard der Letteren.
Erwin Mottier, Marcel. Nakladatelství Paseka. 2013
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
