Share

Do rukou se mi dostala na pohled velice přitažlivá knížka, jejíž název určitě zaujme každého. Kdo by nechtěl vědět, kdo nebo co jsou Kosprd a Telecí. Na obálce dvě děti – evidentně rošťáci – letící na raketě. Prý příběh ze školky. Jakmile začnete touto knížkou listovat, neodoláte jí, musí být vaše – její grafická podoba je vyvážená, precizní a vkusná. Veselé ilustrace Galiny Miklínové nabádají nutně každého k přečtení příběhu. Některé stránky jsou ještě velmi zdařile doplněny drobnými, rádoby dětskými obrázky, které dodávají kupujícímu jistoty, že jde opravdu o příběh z mateřské školy.

Protože čtu každou knížku od tiráže, dozvěděla jsem se, že příběh Evy Papouškové zvítězil ve 3. ročníku literární soutěže o nejlepší původní českou prózu, kterou vyhlásilo nakladatelství Albatros ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2012. S o to větší chutí jsem se do příběhu začetla. Po jeho dočtení mne ale zaplavila vlna rozpaků.

Dobrodružství kluka se jménem Kosprd a holky Telecí je napsáno velmi svižně, s patřičnou dávkou nadsázky, dětským pohledem na svět a výtečnými dětskými komentáři okolí. Jenže mi k příběhu dost dobře nesedí věk jeho hrdinů s věkem potenciálních čtenářů, respektive posluchačů. Příběh je zasazen do mateřské školy, proto předpokládám, že jej budou číst rodiče, prarodiče, starší sourozenci těm, kdo ještě neovládají umění číst. Čili bude zajímat především děti z mateřinek, případně prvňáky. Pro školáky od druhé třídy výš už je pasé – ti chtějí hrdiny svého věku a radši ty starší, aby se cítili dospělejší. Proto je mi velice divné, že na padesáti šesti stránkách knížky se nikde nedočtu, jak se vlastně děti jmenují. Ano, mají neobvyklá příjmení – ale je to Anička a Martin či Leontýna a Poldík? Všude jsou uváděny pouze příjmeními – Kosprd a Telecí. Chápu, že je na jejich zvláštních jménech vystavěn celý příběh. Jenže děti v mateřinkách se ke svému příjmení dostanou jen velmi zřídka. Neberou je jako něco důležitého. Všichni je oslovují převážně jmény. S příjmením se blíže dostanou do styku až na základní škole – a legraci si z nich dělají tak od druhé třídy výše. Takže spolužákovi z mateřinky je úplně šumafuk, že kamarád se jmenuje Kosprd, což je jako když kos prdne… Ani paní ředitelka není správná „mateřinková“ – nevím o žádné školce, kde by paní učitelky na děti volaly příjmeními. Takže by se nemusela obávat, že by se někdo smál jménu jejího svěřence – a už vůbec by mu nemusela říkat jen chlapče (strana 6).

Útěk z mateřské školky je legrace – děti se zachovaly statečně a jejich důvod je naprosto v pořádku. Musí přece zachránit raketu, kterou tatínek Kosprd věnoval modelářům na výstavu. Zvlášť, když mu ze začátku s její stavbou syn pomáhal. Ale opět mi nesedí dobrodružství k věku hrdinů – jízda metrem není až tak jednoduchá, jak se zdá být. Zabloudí i dospělí, kteří umí číst, pokud jedou někam, kam běžně nejezdívají. Natožpak děcko, které neumí číst a všude zatím bylo jen s rodiči.

Maminka holčičky Telecí je operní pěvkyně. Zpívá v divadle Rusalku. Přesto se na straně 24 dozvídáme, že při spuštění rakety Kosprd Jedna vykřikovala svým altovým hlasem. V případě, že je sopranistkou, by to bylo vskutku nesnadné.

Těch nevydařeností je tam ale více. Na chlapce například dýchne přiopilý údržbář a klučík ze školky ihned identifikuje slivovici podle vůně ze švestek. Ve skutečnosti by reakce malého Kosprda byla jiná: slivovice by mu nevoněla, nýbrž zapáchala, a nepřipomínala by mu švestky. Závan z úst je lihový.

Nestačím se také rovněž divit, jak malé dítko ze školky může druhým vyhrožovat pozřením červené kuličky za to, že ho nepřijmou k sobě. V podtextu vnímáme, že holčička ví, že to, co dělá je nebezpečné. Přitom drobná kulička by nebyla tak škodlivá, kdyby se nejednalo o plod tisu červeného. Dítka však obvykle vyhrožují spíše žalováním. Trošku jsem také v rozpacích ze slovní zásoby holčičky Telecí, která klidně vystřelí: „přece paní učitelka není tupá“. Domnívám se, že právě tahle věta směrem k učitelce by neměla být v knížce pro děti, které jsou tak chytlavé k opakování.

Kosprd a Telecí je rozverný dobře sestavený, svižný příběh, který se jenom měl udát v družině dvěma prvňákům. Pak bych mu dala jedničku. Takhle, přestože mám ráda nadsázku, zveličování, rozpustilost, užívání „dětštiny“, jsem na rozpacích. Stačilo dětem přidat rok, možná dva – a bylo by to ono! Je mi to trošku líto.

Eva Papoušková: Kosprd a Telecí. Příběh ze školky

Ilustrace Galina Miklínová

Albatros, 2013

Zdroj foto: www.albatrosmedia.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu