Share

Štěpán, který se zbavil strachu – Už se nebojím tmy (2007) – a zažil vysněné prázdniny u babi a dědy – Prázdniny v nebi (2008) –, si splnil ještě jedno přání, stal se na jeden den dospělákem – Chci být dospělý (2013). Ten sen, stát se dospělým, jsme kdysi určitě měli všichni. Touha smět dělat to, co je nám velkými odpíráno, se nese generacemi. Kdo by se nechtěl dívat na filmy pro dospělé, číst knížky pro velké, nemuset spát hned po Večerníčku, domů přicházet, jak se nám zlíbí. Jako děti jsme všichni chtěli být dospělými, protože jsme chtěli jejich svobodné rozhodování o všech jejich krocích, které se nám zdálo být zapovězeno. Jenže s každou svobodou narůstají povinnosti. To už jsme si nechtěli připustit a asi to ani nevnímali (některým to zůstalo napořád).

VHRSTI ve svém posledním příběhu Chci být dospělý právě na tento fenomén naráží. Jeho Štěpán se durdí, že on nic nemůže a dospěláci si užívají. Jeho touha „být dospělým“ se na jeden den zhmotní. Najednou se ocitá v roli otce rodiny, musí se postarat o děti, jít do práce, rozhodovat se v kritické situaci, být zodpovědný za ostatní. Najednou se mu zdá, že té zodpovědnosti je na něho nějak moc. Že mu přerůstá přes hlavu. A tak Štěpán začne přemítat, zda nebude lepší do té zodpovědné dospělosti dorůst pěkně podle pravidel a chvilku si na ni počkat!

Velmi dobře koncipovaná trilogie o chlapci, který se pere se svými starostmi a přáními, opravdu stojí za to. Příjemný, čtivý text, který doplňují pohodové ilustrace, kterými je VHRSTI pověstný, navozuje přesně onu atmosféru, která láká malé i velké. Všechny tři knížky jsou laskavé, dobře se čtou a skvěle odpovídají na spoustu otázek, které se malým čtenářům honí hlavou. Optimismus – to je hlavní atribut autorovy veškeré tvorby. Proto nemůže chybět ani v jeho autorské trilogii.

Všechny tři knížky přečte malý čtenář za chvilku. A dokáže je přečíst sám! Objasní mu spoustu věcí, na které dosud nedosáhl. Poradí mu, jak s tím či oním „problémem“ naložit. Doporučuji do nich nahlédnout i odrostlejším. Možná se pak dokáží lépe vcítit do dětských hlaviček, vzpomenout si na vlastní pocity z dětství a neodbývat otázky svých ratolestí slovy: na to máš dost času, na to jednou přijdeš, na to jsi ještě malá/malý, proč děláš ze tmy vědu…

Dospělák pak přijde na to, že se kdysi také obával tmy a musel spát s rozsvícenou lampičkou, že toužil strávit prázdniny u dědy, který navždy odešel a snil si o tom, jaké by to bylo, či chtěl být velký, aby si mohl dělat, co se mu zlíbí bez příkazů dospělých. Protože na tohle všechno rychle zapomínáme a dětem pak leckdy křivdíme. Na jednu stranu chceme, aby se chovaly „dospěle“, na druhou jim v jejich očích onu „dospělost“ příkazy a zákazy omezujeme a nenecháme je do ní dorůst. Proto považuji autorské knížky spisovatele a výtvarníka VHRSTI za rodinné a doporučuji je číst společně. Pak nebudou naše ratolesti usínat s pocitem křivdy, jako hrdina knížek Štěpán v poslední z nich, současně si možná sami uvědomí, že ono to s tou dospělostí až tak růžové zase není. Že být děckem je vlastně úplně prima!

 

„Jak může jeden klidně usnout, když je celý svět takový nespravedlivý?“ stěžoval jsem si jednou večer svému plyšovému medvídku Bartolomějovi.

„Copak že jsi takový rozladěný, Štěpáne?“ zeptal se mě.

„Rozladěný? Já vůbec nejsem rozladěný. Rozladěný může být klavír nebo kytara. Já jsem naštvaný!“

„A na koho?“

No, na koho… To jsou otázky. Přece na všechny.“

„I na mě?“

„Na tebe samozřejmě ne. Ty jsi kamarád.“

„Tak na koho a proč se vlastně zlobíš?“ vyzvídal Bartoloměj.

„Na mámu, na tátu, na paní učitelku a na dospěláky vůbec. Vždyť to jsou pořád samé příkazy a zákazy. Napiš si domácí úkol. Tohle ukliď. Najez se. Na televizi se dneska koukat nebudeš. Udělej tohle. Tamto udělej. Tohle musíš a tamto nesmíš… Pořád jen samé rozkazování a člověk vůbec nemůže dělat to, co by chtěl. Místo toho musí dělat všechno, co řeknou oni!“

(Chci být dospělý; strany 7 – 11)

 

Chci být dospělý

VHRSTI

Mladá fronta, 2013

Obálky ze stránek VHRSTI: www.vhrsti.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu