Share

Když se o příběh podělí dvojice autorek, je to vždycky zvláštní. V tomto případě jde o pohádky ryze dámské, totiž pardon, vílí… Holčičkové. Ba ne, můžou je číst i kluci, protože příběhy jsou to opravdu krásné.  Až po přečtení knihy a pohledání na internetu jsem usoudila, že je mi i velkou ctí vůbec představit obě autorky.

Je škoda, že o nich na obalu knihy nic nenajdete. Ony totiž prožily zdánlivě obyčejné dětství, ale je v nich základ pro tu nádheru, kterou obě dámy nyní stvořily…

Lou Kuenzler vyrostla na ovčí farmě a své pohádkářské začátky spatřuje v seníku, na který prší. Nebo tak nějak…  jejich ovčí farmě v Devonu nebyla zrovna vlídným místem díky nepříznivému počasí, často tu pršelo a malá Lou měla často promočené holínky. A tak se ráda schovávala v suchém voňavém seníku a vymýšlela příběhy…

Karen Wallace vyrostla také ve srubovém domě v Kanadě a její dětství je spjato s řekou a lesy, hlavně prý s říčními dobrodružstvími. Dnes žije také v Londýně a její tvorba je rozmanitá, od scénářů, detektivky, dokumentární filmy po romány a samozřejmě příběhy pro děti.  Říká o sobě, že psaní je něco, co chtěla dělat celý život.

Tak s tímhle základem je jen kousíček k nekonečné lásce k přírodě a tedy i elementálním bytostem. Víly, skřítkové, tvorečkové žijící v přírodě umí člověku velmi pomoci. Jsou hraví a moudří a můžeme je vidět, když… když v ně věříme. Život je náhle o tolik bohatší.

„Zavřete oči a představte si, že ležíte na břehu moře. Slunce vás hřeje do tváří a slyšíte, jak podél pobřeží šplouchají vlny. Tenhle příběh vypráví o mořské víle, která neustále dávala pozor, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Jednou přišli dva chlapci s maminkou a dědečkem k bazénu se slanou vodou, který byl na pláži.  Velký kamenný bazén vlastně vypadal skoro jako moře, protože  byl plný drobných živočichů a mořských řas, ale plavat v něm bylo bezpečnější než na otevřeném moři…“

…ale malý Tomáš se bál vody. Moc se bál, ač jeho spolužáci vodu přímo milovali. A co se nestalo…

„V tu chvíli se stalo něco zvláštního. K vodní hladině začaly stoupat vzduchové bubliny a Tomášovi se zdálo, jakoby se z nich tvořila slova: BUĎ STATEČNÝ… POJĎ KE MNĚ… Tom se obrátil na dědečka,a bymu řekl, co viděl, když se však otočil zpátky, aby se ujistil, že se mu to nezdálo, slova zmizela.“

A vodní víla Marína zbavila Toma strachu, pocity štěstí byly nepopsatelné, to bezpečí a důvěru, kterou mu dodala.

V pohádkách budou hlavní hrdinové bojovat s nejrůznějšími obavami a trápeními, která mohou dolehnout na srdíčka i dušičky dětí. Často si podobná zranění neseme i my dospělí a tak… proč si nepřečíst právě takovou knížku? Pomůže i nám… pomůže si uvědomit, povídat a rozprávět. Přemýšlet a cítit.  Závěrečné vizualizace jsou pak návodem, jak si z pohádek učinit svoje vlastní, jak se k nim vracet a měnit děj. Jen tak, pro zábavu, nebo pro poučení.

Pracuje se tu s uvolněním a vizualizací, děti si ve svých myšlenkách příběhy prožijí o něco intenzivnější, než by tomu bylo při klasické četbě. Přesto ty lehké meditativní prvky nejsou protivné a rušící či vtíravé. Naopak. Už jsem četla jednu knihu léčivých příběhů pro děti a velmi mi tam vadilo množství pokynů k uvolnění a příliš mnoho příkazů k představám. Tady ne – prostor pro vlastní fantazii je obrovský, autorky tu pouze dávají velmi široké mantinely, ve kterých se bude vaše fantazie pohybovat.

Velkou pomůckou je rejstřík na konci knihy, který určuje klíčová slova – hodnoty a problémy, které se v této knize rozvíjí nebo řeší.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2013, www.synergiepublishing.com

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu