Share

PhDr. Tomáš Novák pracuje jako poradenský psycholog. Současně patří mezi velmi oblíbené autory v oblasti psychologie pro veřejnost. Možná jste již četli, nebo spatřili na knižních pultech tituly, zabývající se úzkými rodinnými vztahy, jako např. Vztah matky a dcery, Vztah matky a syna, Vztah otce a syna, Manželství jako trvalý stres, Péče o dítě po rozvodu a její úskalí a další. V nabídce jsou publikace, které mají pomoci zvládnout stres, žárlivost, či Jak s dobrou náladou překonat nepříjemné situace.

Těch knih je již pěkná řádka, čítají kolem 80 titulů. A je o čem číst! Když listujete stránkami, po nějaké době vám to nedá a chcete vědět, kdo je oním autorem, který umí psát o běžných životních situacích tak čtivě a poutavě, že máte pocit – jak se lidově říká – jako by vám „kápl do noty“.

Oficiální stránky jsem naštěstí našla rychle a pro začátek jsem se z „neformálního životopisu“ dozvěděla, že Tomáš Novák byl

„narozen coby kříšený nedonošenec zvící necelé 2 kg, v soukromé ordinaci MUDr. Františka Mazala v Brně. Poté vložen do trouby, ne k dopečení, ale aby přežil – inkubátoru nebylo. Vzhledem k mastitidě matky byl kojen manželkou výše zmíněného lékaře. Tak se stal pobratimem o pár dnů předtím narozeného Františka Mazala juniora, posléze tanečního mistra. Přes shodnou ranou výživu na rozdíl od profesionála tančil jen jedno léto a pořádně se tancovat nikdy nenaučil. Má bratra. Dětství pročetl. Když byl nátlakem rodičů poslán sáňkovat, byl spatřen, jak sedí na sáňkách na vrcholu brněnské Kraví hory a čte si.“

Je ženat, má tři děti, „z toho jedno v úspěšně ukončené pěstounské péči.“

Prostě mi to nedalo, v hlavě mi koluje spousta otázek a možná bych musela přečíst mnoho knih, ale jsem nedočkavá. Dovolila jsem si tedy kontaktovat tohoto tolik zajímavého člověka, plného životního elánu, zdali by mi na některé z nich  mohl odpovědět.

Technické, přírodovědné, ani umělecké múzy mne nepolíbily

MB: Vydal jste řadu knih ze své praxe, jste poradenským psychologem, dlouhodobě jste se zabýval problémy výchovných obtíží s dětmi, náhradní rodinnou péčí, manželským a rodinným poradenstvím a tak dále. Víte, zajímalo by mě, co člověka vede právě k této dráze. Už je to skutečně poměrně dlouhá doba, přesto vybavíte si, kdy jste se rozhodl být psychologem? Nebo resp. co jste si přál jako dítě; čím jste chtěl být jako malý kluk?

TN: Dědeček vlastnil mnoho ročníků Lidových novin. Rád jsem je četl. Léta jsem si proto přál studovat historii, dějiny Československa ve 20.století. O mladický ideál mne připravili rodiče otázkou, kterou historii chci studovat neb co 20 let se interpretace dějin mění. Rozhodl jsem se tedy pro práva. V té době profesionálně povýšil manžel mé tety – JUDr., kdysi známý pražský právník. Po letech „ve výrobě“ si rozšířil kvalifikaci dálkově absolvovanou průmyslovkou a stal se technickým úředníkem. Naznal jsem, že historie a práva budou mít něco společného. Co? To jsem hodlal odkrýt studiem sociologie. Leč otevírali jí až za rok.Věděl jsem, že technické ani přírodovědné, či umělecké múzy mne nepolíbily, cizí jazyky nic moc. Ač znechucen učebnicí Kornilov, Smirnov, Těplov: Psychologie, přec jsem se na tento obor přihlásil. Z oné knihy jsem nepochopil, ani co jsou počitky. Očekával jsem nejhorší. Přijímačky byly tenkrát ústní. Jako první mne zkoušel jakýsi pán, a prý co soudím o tehdy aktuálním konfliktu mezi ČLR a SSSR na řece Ussuri. To mě bavilo. S pánem respektive se soudruhem Jaroslavem Šabatou jsme živě diskutovali, a dokonce se přeli. Po chvíli se ostatní členové komise dívali významně na hodinky a jaksi sykali. Pán na to: „Vymezený čas jste čtyřikrát překročil, takže diskusi dokončíme po prázdninách“ . Na škole jsem se pak potkal s mnoha báječnými lidmi a začala mě bavit.  Když posléze všechny výborné učitele po roce 1970 vyhodili, byl jsem již absolvent. Co jsou počitky pořádně nevím dodnes.

MB: Obecně se hovoří o vysoké rozvodovosti, nicméně já bych se na tento problém v této souvislosti ráda podívala ze společensko-historického pohledu. Zastávám totiž názor, že vysoká rozvodovost je způsobena vyšší vnitřní svobodou. Možnost rozejít se s partnerem, žít v neúplném manželství, není již považováno jako jistý společenský prohřešek. Dříve ženy musely zůstávat i v nefunkčních manželstvích právě jen proto, aby byly vdané a nebyla tak poškozena jejich pověst. Co si o tom myslíte?  O čem všem vypovídá současná vysoká rozvodovost? Jsou lidé „v citech“ jiní než naši předci?

TN: Lidé se mění jen velmi málo. Výrazně se mění jejich možnosti i požadavky. Nespokojených je dnes zhruba stejně jako před desítkami let. Rozvod? No nekupte to, když je to tak snadné.

Maso z jazyka pro šťastné manželství

MB: Velmi mne zajímají cizí kultury, zejména postavení žen v určitých společnostech, ať už se jedná o velké nebo relativně malé společenské celky. Myslíte si, že se lze některými konkrétními prvky cizích kultur v institutu manželství inspirovat? Doporučil byste nějaké?

TN: Doporučil bych starou báj Dálného východu. Muž se ptal vědmy, jak má uzdravit stále jen smutnou choť. Dozvěděl se : „Dávej jí maso z jazyka“. Sice s obtížemi, ale přec posléze zjistil, co je tím řečeno – povídej si s ní, zajímej se, co a jak cítí.

MB: V této souvislosti jsem si zcela náhodně vzpomněla na knihu Ruth Benedictové, Kulturní vzorce, v níž popisuje manželství Zuniů. Z našeho pohledu se to může jevit přinejmenším zvláštní. Nechtěla bych jejich vzorce uplatňovat, jen jsem si to skutečně asociačně (s úsměvem na rtech) vybavila. Žen je tam paradoxně poměrně málo, což je však v uzavírání manželství staví do výhodné pozice. Rozchod partnerů pak probíhá značně v tichosti. Finále zjednodušeně řečeno proběhne tak, že muž se vrátí večer z práce, a za dveřmi domu nalezne své složené věci, které si bez řečí odnáší ke své matce.

Každá kultura má něco do sebe, nicméně sic jsou (nebo alespoň v době vydání knihy byly) zunijské ženy ve „společenské výhodě“, na naší společnosti oceňuji možnost otevřenější komunikace.

TN: Aniž to Zunijky vědí již dávno, jsou náš vzor. Výrazně přibývá mužů odcházejících po rozvodu k mamince. V každém případě je to mnohem lepší, než se stát bezdomovcem.

.

Hnutí za osvobození žen hlavně osvobodilo muže

MB: Máte nějaká doporučení pro mladé páry, která by mohla být jakousi prevencí před rozchody?

TN: Nedávno mi jistá studentka řekla, že je pro nesezdané soužití. Když jí partner naštve, vezme si své plyšáky a jde pryč… I když platí, že hnutí za osvobození žen osvobodilo muže, přec radím preferovat tradiční manželství …zvláště když plyšáky již mají naše děti. K tomu doporučuji mantru: „Manželství není ozdravovna, ráj sexu, ani zájmový klub. Je to instituce zvláště vhodná k řádné péči o děti“. To samozřejmě nevylučuje skutečnost, že pravé manželské štěstí nastává ve chvíli, kdy děti tiše spí a spotřebiče fungují.

MB: Co si myslíte o hádkách? Měla jsem možnost nahlédnout do několika knih, od autorů, které považují hádky za zdravou formu komunikace, v níž se vyčistí ovzduší, až po ty, kteří přikládají hádkám i negativní důsledky na zdraví jedince, potažmo společnosti. A doporučují raději diskusi bez výraznějších emocí, se správnou volbou slov, aby druhému bylo podáno naše stanovisko, aniž bychom ho rozčílili. Ke které verzi se přikláníte, nebo nabízíte jiné řešení?

TN: „Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného“(Steve Shazer)

Narození každého dítěte je zázrak

MB: Obecně se hovoří o pozitivních vlivech na duševních a sociální vývoj dítěte, jestliže vyrůstá v plně funkční rodině. Jak sestavíte k eventuální možnosti, že by dítě vychovával homosexuální pár (ženský, nebo mužský)? Myslíte si, že společnost už se natolik posunula, že dítě, které nepochází ze standardní heterosexuální rodiny, popř. neúplné rodiny, nebude nést jisté jho společenské diskriminace?

TN: Žadatelé o osvojení dítěte často říkávali: „My romské dítko nechceme, protože by bylo kvůli předsudkům okolí chudák“. Vždy jsem profesionálně spolkl repliku: „Takže nejlepší je, aby se vůbec nenarodilo, nebo aby zůstalo v ústavu“. Po letech mohu dodat, že narození každého dítěte je zázrak. Co se týče sexuální orientace rodičů, odvolávám se na verš Ing. PhDr. Vodňanského:“Fuj, fuj, to je důvěrné sdělení, fuj, fuj to nepublikuj…“ 

Děkuji mockrát za rozhovor a přeji hodně báječných dnů!

Více informací zde –  http://novaktomas.ic.cz/ nebo e-mail – novaktomas@atlas.cz

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]