Share

Nepil, Zinnerová, Hulpach – pohádková vyprávění pro malé i velké

Tu a tam mám chuť si přečíst příběh, který dobře skončí. K tomu jsou pohádky jako stvořené. Také mívám touhu se nechat laskat skvělou češtinou – tady už člověk musí vybírat, protože k tomu jsou stvořené příběhy jen některých autorů. Poslední dobou se na můj noční stolek dostaly tři knížky s pohádkami – všechny stály za to (obsahem určitě, některé i formou).

František Nepil: Strakaté pohádky

Tahle knížka je plná krásných příběhů přímo ze života. Prostě takových, jaké nám předkládal pan Nepil i v knížkách pro dospělé. Vždycky, když se mi dostane do ruky některá Nepilova knížka, zajásám – krásná čeština, fůra fantazie, úžasné obraty, nečekané zvraty a hlavně život, život, život. Strakaté pohádky jsou takovými pohádkovými fejetony. Jakmile začnete číst, okamžitě (míním nás starší) se vám v uších rozezvučí autorův typický přednes, jak jsme ho slýchávali z Dobrých jiter.

Strakaté pohádky uspořádaly do souboru Ivana Hutařová s ženou Františka Nepila Zdenou. Autor je psal pravděpodobně v sedmdesátých letech a nyní vyšly (vloni) poprvé knižně. K souboru, který kdysi připravoval k vydání sám František Nepil, editorky připojily ještě čtyři pohádky, jež byly publikovány v dětských časopisech a jež byly napsány přibližně ve stejné době. Vznikl nový sborník dvanácti pohádek. Jedna je hezčí druhé! Hned v první se třeba setkáváme s vodníkem z Hýskova, co vládl na Berounce od Nižboru po berounský jez, v druhé jde zase o ševce žalobníka, který málem kvůli žalování přišel o krk. Osobně jsem si nejvíc zamilovala pohádku O prolhaném pejskovi, která vypráví, jak dřív nemuseli psi hlídat baráky, protože nikdo nekradl, a oni jen měli za úkol vítat návštěvy. Ale jednou jedna psí máma měla tři štěňata, jedno z nich – Haryček – chytilo od koček lhavou nemoc, kterou roznášejí kočičí blechy. Zkrátka Harýček začal lhát, jako když tiskne. A tak s ním musela máma k doktorovi Bernardýnovi, a ten to všechno odhalil. Nařídil štěněti klid v boudě a hlavně zásyp na blechy, to aby kočičí blechy neroznesly lhaní po vsi. Jenže psík neposlechl, utekl dřív, než se vyléčil, a kočičí blechy infikovaly všechny lidi v okolí a postupně se dostaly do celého světa:

Lidé se naučili lhát, a co nejhorší, naučily se to i děti. Snadno je poznáte. Ošívají se, škrábají se za uchem a podrbávají se, protože je trápí ta lhavá štípalka. Když jdou po vesnici, psi za plotem cítí, co s sebou nosí, a štěkají, až uši zaléhají. Až budou jednou štěkat i na vás, pěkně se večer umyjte a nikdy už nelžete! Vždycky se to pozná! (strana 26)

Nepilovy pohádkové fejetony vyšly v Knižním klubu a ilustracemi je ozdobila (velmi pěkně) Marie Tichá.

Markéta Zinnerová: Za humny je drak

Druhá pohádka, kterou jsem si užila o Vánocích, je dlouhá. Jde o celistvý příběh, který mnohý z nás zná z televizní obrazovky. Lidušku Patočkovou tehdy hrála Ivana Andrlová.

Setkáme se s drakem, který se nevyvedl dračím rodičům, jak by měl – místo několika hlav měl jen jednu – a protože se živil jen dřevěným uhlím, které si sám pálil, nechtěl žrát ani princezny. Byl zkrátka dobrák. Jenže uhlíři Patočkovi, který měl glejt, že v království smí mít pálit dřevěné uhlí jen on a nikdo jiný, se nelíbilo, když za sedmi vršky spatřil stoupat kouř z milířů.  Netušil, kdo to tam mu leze do zelí, ale štvalo ho to. Jenže si vyvrtl kotník. A tak dcera Liduška se rozhodla, že zjistí, kdo je tatínkovi k zlosti:

Lidka viděla, jak tátu sžírá zlost a s tou zvrtnutou nohou si od ní nemůže pomoct. Napadlo ji: odčehopak jsem tu já? Nic mě nebolí, běhat umím a za sedm vršků není tak daleko. Ráno vyjdu a večer jsem zpátky. Najdu uhlíře a poprosím je, ať odejdou někam, odkud by tatínek kouř z jejich milířů neviděl. Nebo se, na mou duši, uvzteká. (strana 19)

Vedle Patočkovy rodiny poznáme pana krále, co hledá ženu synovi a dceři ženicha. Krále, který se rád vychloubá a rozhoduje a který se nakonec poleká hrozby draka. Protože se bojí o svou dceru, udělá z uhlíře Patočky krále, aby… Prostě se to všechno zašmodrchá a nakonec dopadne úplně jinak, než se zprvu zdálo. Inu, jako ve správné pohádce!

Markéta Zinnerová píše laskavé příběhy, kde zdravý rozum vítězí. Moc se v nich nebojuje – nemá ráda války, násilí a krutosti. I kvůli tomu je její drak laskavý a hodný. Jenže i on dokáže vzbuzovat hrůzu, když okolí je nevědomé a bojí se ho bez znalosti věci. Vlastně nás svým příběhem autorka nabádá: Nebojme se přicházet věcem na kloub, nestrachujme se dopředu – řada věci by se tím vyřešila, aniž by jedna či druhá strana musela tasit meče. Nebylo by to dobré pro náš svět? Ilustracemi příběh doplnila dcera autorky – Petra Z. Jelen, kniha vyšla v Mladé frontě.

Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování

Vladimír Hulpach vandruje z místa do místa a vypráví příběhy o strašidlech, které se tam či onde vyskytovaly. Vždycky vychází z dávných pověstí a bájí.  Je milé si číst o skřítcích, čertech, pokladech… Do nového výboru se vešlo téměř padesát pohádek. Jen je škoda, že nemapují celou republiku rovnoměrně – například Brdy jednoznačně vedou. Ale tomu zase rozumím, neboť pan Hulpach je v těchto místech doma. Tak je jasné, že místní pověsti jsou mu nejblíž a asi jich i nejvíc zná.

Užila jsem si pěkně s přízraky a démony, procestovala kus země a pokochala se ilustracemi Karla Franty – z tohoto hlediska se zdá být kniha přínosem. Jenže ne všechno je v novém výboru dobře – velmi okleštěný výběr pohádkových vyprávění (původní vydání mělo dva svazky a putovalo zvlášť po Čechách a zvlášť Moravou a Slezskem) vlastně mnoho zamlčelo, a tak se někteří čtenáři-patrioti mohou cítit ošizeni. To je, myslím, trošku na škodu. Za větší prohřešek však považuji sazbu – nitkové písmo a šedý tisk se špatně čtou. A to si pohádkové báje Vladimíra Hulpacha opravdu nezasluhují. Kniha vyšla v Albatrosu.

Prošla jsem se pohádkami autorů, které mám ráda. Je dobře, že tyto příběhy vyšly – poprvé, podruhé či pokolikáté…  Vždyť všechny patří do zlatého fondu knížek pro děti a mládež. Jen se mne neptejte, která z nich se mi líbila nejvíc – nevím, neumím vybrat. Každá v sobě nese určité kouzlo, určitý klad, každá se hodí pro jiné rozpoložení čtenářovo. A protože já jsem je četla v době vánoční, asi jsem zvolila tu nejlepší dobu – k Vánocům totiž fantazie patří, o Vánocích se nejen čte, ale i žije pohádkově.

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu