Share

Hana Javorová, Modlitba za déšť. Nakladatelství Plot. 2012.

Modlitba za déšť

Jako dítě jsem ten zvuk milovala. Kapky deště dopadající pravidelně na sklo. Ten zvuk znamenal, že přichází čas pro knihy. Sedíte v pohodlném křesle, zabaleni do teplé deky, kouřící čaj stojí opodál na stolečku.

V takových chvílích jsem bývala opravdu šťastná. Možná právě proto, jak moc pro mne knihy znamenají, jsem milovala chvíle, kdy se mi podařilo zapomenout na okolní svět, a zcela se pohroužit do příběhu, který jsem právě četla. Když prší, nic vás totiž nenutí jít ven. Když je hezky, tak si říkáte, jaká škoda v takovém počasí zůstat doma. A tak, ať se vám vlastně chce nebo ne, nakonec přece jen opustíte domov a vyrazíte do ulic. Zato když nakonec je pošmourno, nebe krásně zatažené, aby byla jistota, že bude pršet opravdu dlouho, tak to je ta pravá chvíle bez výčitek svědomí zůstat doma číst si. Ať už v křesle nebo v posteli, obojí poskytuje ten pravý pocit tepla a bezpečí, tak nutný v nevlídném počasí. Je to vlastně chvíle, kdy se místo, kde bydlíte, stává vašim skutečným domovem. Chrání vás.

Těch knih, které jsem během dlouhých deštivých dnů přečetla! Ruskou, francouzskou, ale i americkou klasickou literaturu. Klasikové se obzvláště dobře čtou, když je bouřka. Nevím, zda je to tím, že mají patřičný náboj, tak jako blesky za oknem, nebo snad proto, že se berou příliš vážně, a to odpovídá velkým silám, které zuří venku v přírodě.

Při vytrvalém mrholení jsou zase nejlepší detektivní příběhy. Nic vás snadněji nepřenese do deštivé Anglie Agathy Christie než takový nepříjemný jemný deštík, který nemá konce.

A co humorná literatura? Zeptáte se. K té se asi mraky a provazce vody moc nehodí.

Ale opak je pravdou. Právě smích, který rozzáří váš již tak útulný pokoj, je dokonalým kontrastem k tomu, co se děje venku.

Prostě déšť a knihy patří k sobě.

K tomu všemu ještě trochu té zimy. Většinou se při dešti ochladí i v létě, a tak nezbude, než se dobře obléct či přikrýt dekou. A právě to, že se zachumláte a je vám najednou teplo, to je ta třešinka na dortu.

Nejdůležitější ovšem je, že přestane existovat čas. On samozřejmě běží dál, ale člověk ho přestane vnímat. Nesoustředí se na něj.

Všichni někdy zatoužíme stát se někým jiným, hrdinou příběhu, a necítit, jak stárneme.

Tak tohle všechno déšť umí.

On samozřejmě dokáže ještě mnohem víc.

Je životně důležitý. Ale to pocítíte teprve tehdy, žijete-li v horké krajině. V Izraeli půl roku svítí slunce a nespadne ani kapka deště. Od května do září. Někdy již od dubna, a někdy nezaprší až do listopadu. Takže třeba taky zažijete osm měsíců bez vody, kdy jen svítí slunce, každý den na té samé překrásně blankytně modré obloze. Představte si, že za těch neuvěřitelných osm měsíců bude třeba jenom pět šest dní, kdy je lehce pod mrakem. Samozřejmě bez deště.

Ze začátku si to většina lidí pochvaluje. Na počasí se totiž můžete stoprocentně spolehnout. Každý den ten samý typ lehkého oblečení, na nohy sandálky a hurá do světa. Nemusíte sledovat zpravodajství, když plánujete výlet nebo oslavu narozenin pod širým nebem. Prostě s jistotou víte, jak bude zítra, protože tak bylo dnes i včera a bude tak ještě mnoho měsíců. Odpadnou obrovské haldy špinavého prádla, které má ve špatném počasí každá rodina s dětmi.

Hana Javorová se narodila v Praze, vystudovala zde Fakultu architektury na ČVUT. Kromě vlastní architektonické praxe se také věnovala výstavnictví. Od dětství ráda maluje a kreslí. Několik lež žije v Izraeli. Dojmy z nové země předkládá ve své povídkové knize Modlitba za déšť.

A po půl roce slunce nastane půl roku dešťů. A bouřek. A tak silného větru, že si ho člověk žijící ve vnitrozemí neumí ani představit.

Moře se ozývá.

Takže i tady prší, a to hodně. Tak kde je vlastně ten problém?

Snad v té jednotvárnosti. To, na co jsem si v Praze stěžovala, mi tady chybí. Právě ta různorodost. Dva dny prší, dva dny spaluje horké slunce, rychlá bouřka, a zase je nebe bez mráčků. Jak mi to celý život vadilo! Vždycky jsem si přála, aby během těch dvou vytoužených měsíců letních prázdnin svítilo slunce. Aby ani jeden den nezapršelo. Jak jsme byly jako děti naštvané, když jsme přijely za kamarády a celých čtrnáct dní nám propršelo.