Share

Před sto lety zemřel král české poezie, Jaroslav Vrchlický. Je autorem více jak 200 svazků, napsal přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Přeložil Dantovu Božskou komedii, Goethova Fausta. Překládal Victora Huga, Charlese Baudelairea, Guy de Maupassanta z francouzšžiny, z angličtiny Shakespearea, G. G. Byrona, E. A. Poea a další. A také velikány z němčiny, italštiny, maďarštiny a dokonce i H. Ibsena z norštiny.

Jaroslav Vrchlický, Začarovaný Tratrmánek. Albatros 2012.

Ačkoliv je rovněž naší generací i po tak dlouhé době považovaný stále  za génia ve své profesi, je také pravdou, že jeho díla byla na konci 19. století kritizována. Silné kritice je podrobil Tomáš G. Masaryk, jež o Vrchlickém důsledné psal například v Naší době  (svým názorem také ovlivnil F. X. Šaldu).

Dětská píseň o Řípu

Obláček jak bílý,
peruť anděla,
co to k nám se z dálky chýlí
v okna setmělá?

V mlze, na obzoru
kraj kde jedna pláň,
co to z modravou horu
klene se jak báň?

Jak zvon obrovitý
leží na pláni,
co to za zvon mlhovitý,
kdo jím vyzvání?

Obláček ten bílý,
peruť anděla,
co se z daleka k nám chýlí
v okna setmělá,

to jest svatý Jiří,
Říp jest pod ním zvon,
v úhly všeho světa čtyři
volá jeho tón.

Do oken všem patří,
jeho zpěv jest hlas,
vlévá sílu, lásku bratří
srdcím zvadlým zas.

Volá v úhly čtyři,
v kraje světů všech,
v kruté boje, kol jež víří,
skalou stojí Čech!

Vrchlický byl podle Masaryka jen „obětí české kulturní malosti, skutečnosti, že talentovaný člověk vyčerpá svoje síly překonáváním překážek, které ztěžují jeho přístup k největším dílům světové literatury, takže pak už nezbývá dost sil, když by měl podat svébytnou syntézu toho, co tak pracně načerpal“ (viz J. Pechar, Role kritika v české společnosti). Masaryk podrobně zkritizoval Vrchlického překlady Aristotelovy knihy O básnictví, jeho báseň Exulanti, jež se mu zdála historicky nevěrohodná a esteticky nepříliš dobře vyvedená. Kritizoval i jeho překlad Fausta a další práce. Ačkoliv byl Vrchlický velmi plodným autorem, znaje mnoha cizích jazyků, jeho básně se četly, od kritiků zprvopočátku mnoho pochopení nezískal.

Přesto ho tento negativní postoj neodradil a tvořil dál.

Uznání se dostal až pozdější generací básníků (Viktor Dyk, Jaroslav Seifert a další). A uznávaným básnickým géniem zůstal až dodnes.

Jeho verše jsme se učili ve škole a pevně věřím, že nevymizely ani z dnešních čítanek. Ještě dnes ráda recituji svým dětem:

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Protože v té básni je něco víc, než jen nálada, vzkaz, je to vnitřní pravda, která je totožná s tou mou.

Začarovaný tatrmánek je výběrem Vrchlického básní z mnoha jeho knih, bohatě ilustrovaných kresbami Tomáše Klepocha. Jeho obrázky dodávají veršům trochu jiný ráz, než byste původně čekali. Tomáš Klepoch získal loni cenu Zlaté jablko. V rozhovoru pro litcentrum.sk uvedl: „…ilustrácia je súčasťou knižky, nie je to samostatný obrázok. Poskytuje dielu ďalší nadstavbový rozmer. Keď si človek prešuští ilustrovanú knihu, je to ako malý film, obsah a obraz sú v pohybe. Vzniká napätie medzi obrazom a textom, text a jeho vizuálna stránka, to znamená ďalšiu dimenziu, tou je typografia, ďalej materiál a formát knihy – layout, a tak ďalej. Všetko so všetkým súvisí. Ilustrátor, to je až rehoľné remeslo, pri ktorom človek musí rozmýšľať veľmi komplexne. Aj vynikajúce ilustrácie vie nakoniec potopiť nudné rozloženie, zlý výber formátu a často aj dizajn.“

Když Jaroslav Vrchlický (1853-1912) zemřel, psaly o něm noviny jako o králi české poezie a českého Parnasu, gigantické hoře v našem písemnictví, nesmrtelném Titánovi ducha, tvrůci poetického vesmíru (…) O jeho smrti se dočetla celá Evropa: například jedny polské noviny ho označily za největšího básníka celého Slovanstva a podle jednoho vídeňského deníku ztratila vzácnou básnickou osobnost celá světová literatura.

Vlak, který vezl „nesmrtelného“ básníka z Domažlic do Prahy, očekávaly ve stanicích davy lidí a samotný pohřeb byl velkolepý, monumentální, bezmála královský. Desetitísíce lidí stály v hustém špalíru od Muzea až na Vyšehrad, kudy se ubíral zlatý pohřební vůz se smuteční rouškou. (…) Praha byla v černém, národ truchlil. (…) A přece se s Jaroslavem Vrchlickým nerozloučili všichni. Do pohřebního průvodu ani k utvoření špalíru totiž nebyly připuštěny – děti.  (…) A tak se dá bez přílišné nadsázky říct, že když se s ním nerozloučily, tak pro ně nezemřel a zůstal naživu napořád. Ano, zůstal s nimi a ony s ním. Měly ho v hlavách, měly ho v srdcích, melodie jeho veršů jim kolovala v žilách. Ostatně jak také jinak, vždyť nebylo čítanky bez jeho básní, to na nich se žáci učili rozumět poezii. (Petr Šrámek, září 2012, zkráceno)

A v Začarovaném tatrmánkovi, sbírce, pojmenované po jedné z básní, je to přesně tak.

Jeho ilustrace vytvářejí nový příběh. Subjektivně na mne působí dojmem „děsivějším“, pochmurnějším, než by se možná chtělo samou básní říci. Náhodně například vybírám pro představu – k básni „Motýli“ byste nejspíš očekávali roztažená pestrobarevná křídla motýlí, a místo toho nalézáte o červenou tyč v středu knihy opřeného motýla s šedými křídly, jakousi můru, s extrémně chlupatými tykadly. K básni „Cestou“ se řítí moderní vlak bez romantického čmoudu z komínu, v jehož odrazu okna je možné spatřit ne zrovna poklidného cestujícího. K básni „Hermes dítě“ přichází šest figur, jež do sebe obracejí láhev. U jiných můžete spatřit, popelnice či bezdomovce na lavičce.  Působí to tak zvláštně. Originálně. Pochmurně. Či až snad vzpurně vůči dosud zaběhnutým zvyklostem k ilustrovaným knihám, určeným dětem od 7 let.

Klepochovy ilustrace vytvářejí skutečnou nadstavbu. Máte tak v ruce dvě knihy v jedné. Básně, které vypráví slova Jaroslava Vrchlického a otvírají jeho duši. A ilustrace, které dělají to samé „slovy“ kreseb a duší Tomáše Klepocha.

První dojem byl pro mne trošku šokující, ale upřímně – je to jiné, je to poutavé a láká vás to studovat obě dimenze. Česká literatura potřebovala takovouhle změnu, originalitu, která dokázala skloubit „klasiku“ veršů 19. století s novodobými ilustracemi a pohledem mladého člověka. Podívejte se na jeho další práce zde.

Velmi na knize oceňuji přiložený seznam „Zatmělých slov“, která přidávají synonyma, a tím pádem osvětlují mnohá slova, jež se dnes již neužívají nebo je nemusí děti znát. Dozví se například, že Vrchlického užité slovo „mejlí“ znamená „jmelí“, „niva“ může být pole, louka, krajina, „léč“ je léčka apod.

Začarovaný tatrmánek se tak stává více než jen výborem básní. Dalo by se dokonce říci, že je „učebnicí“ Vrchlického poezie, básnických i již archaických slov z 19. století.

  1. Markéta says:

    Nechápu, jak k poetickým veršům někdo mohl přiřadit ilustrace p. Klepocha… Ilustrace a grafická úprava této knihy je noční můra, jinak se to nazvat nedá. Obrázky působí agresivně, v kontrastu s verši až sprostě. Absolutně nejsou pro děti vhodné a nic jim nemůžou přinést, naopak. Jako bych viděla Váchalovy obrazy, z kterých člověku akorát naskočí husí kůže… Vzhledem k tomu, jak klasická literatura málo vychází je v tomto případě výběr ilustrátora trestuhodný. Pokud jsem věřila, že v dnešní době ještě někdo umí udělat knížku pro děti, byl to Albatros. Toto je neskutečné zklamání.

Comments are closed.