Share

Byla jednou jedna dívenka jménem September a té se omrzelo žít v otcovském domě, kde dennodenně myla pořád ty samé růžovo-žluté hrníčky na čaj a stejnobarevné omáčníky, spala pořád na tom samém vyšívaném polštáři a hrála si pořád s tím samým rozkošným malým psíkem. Protože se narodila v květnu a protože měla na levé tváři mateřské znaménko a protože měla veliká a neohrabaná chodidla, Zelenému Větru se jí zželelo a jednoho večera nedlouho po jejích dvanáctých narozeninách se přihnal k jejímu oknu. Měl na sobě zelené domácí sako a zelený plášť, jako nosívají kočí, zelené jezdecké kalhoty a zelené sněžnice. Tam nahoře nad mraky, kde ve zchátralých městech žije Šest Větrů, je velice chladno.

„Zdá se, že jsi dost mrzuté a prchlivé dítko,“ prohlásil Zelený Vítr. „Jak by se ti líbilo jít teď se mnou a svézt se na Levhartici mírných vánků až k ohromnému moři na hranicích Čarozemě? Obávám se, že hranice s tebou překročit nemohu, neboť Prudkým vichrům je tam vstup zakázán, ovšem bude mi potěšením vysadit tě na břehu Zvráceného zlověstného moře.“

„Jistěže!“ vydechla September, která o růžovo-žlutých hrníčcích na čaj ani o rozkošných malých psících neměla valné mínění.

„Tak vyskoč a sedni si sem ke mně, jen moji Levhartici moc netahej za kožich, kouše.“

September prolezla kuchyňským oknem ven a za sebou nechala dřez plný namydlených růžovo-žlutých hrníčků, k jejichž dnům byly pořád ještě přilepené čajové lístky zlověstných tvarů. Jeden z nich vypadal trochu jako její otec, který odešel za moře v dlouhém nepromokavém kabátě kávové barvy, s ručnicí a s nějakým i lesklými věcmi na klobouku. Jeden z nich vypadal trochu jako její matka, když se v pracovní kombinéze sklání nad zarputilým letadlovým motorem a napínají se jí svaly na pažích. Jeden z nich vypadal trochu jako rozmačkané zelí. Zelený Vítr jí podal ruku v zelené rukavici a September ji přijala a velmi zhluboka se nadechla. Jak šplhala přes parapet, rozepnula se jí botka, což bude později důležité; věnujme tedy nyní chvilku rozloučení s její úhlednou drobnou lakýrkou s páskem přes nárt a mosaznou přezkou, která právě s klapnutím dopadá na parkety. Sbohem, botko! Už brzy budeš September chybět.

„Nuže,“ začal Zelený Vítr, jakmile se September hezky uvelebila v prohnutém smaragdovém sedle a zabořila prsty do skvrnité levhartí kožešiny. „V Čarozemi platí důležitá pravidla, která se mě jednoho dne přestanou týkat, tedy až budou moje dokumenty konečně vyřízeny a já budu vlastnit zlatý prsten diplomatické imunity. Obávám se ovšem, že pokud se proti některému z těchto pravidel proviníš ty, nebudu schopen ti pomoci. Můžeš dostat pokutu, nebo být popravena – podle toho, jakou bude mít Markýza zrovna náladu.“

„Je hodně strašlivá?“

Zelený Vítr se pod ježatými vousy zamračil. „Všechna děvčátka jsou strašlivá,“ připustil nakonec, „ale Markýza má aspoň skvělý klobouk.“

„Chci ta pravidla znát,“ prohlásila September odhodlaně. Když byla ještě celkem malá, naučila ji máma hrát šachy, takže teď měla pocit, že když si zvládla zapamatovat, jak se táhne s koněm, pravidla Čarozemě si rozhodně dokáže zapamatovat taky.

„Za prvé, není dovoleno nic ze železa. Celníci jsou v tomhle ohledu velice přísní. Všechny náboje, nože, trnové kyje nebo obušky, které bys případně měla u sebe, budou zkonfiskovány a ztaveny. Za druhé, praktikování alchymie je zakázáno všem kromě mladých dam, které se narodily v úterý…“

„Já jsem se narodila v úterý!“

(ukázka)

Catheryne M. Valenteová, O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Albatros 2012.