Share

Adventní čas je časem očekávání, rozjímání, je to takové slavnostní voňavé období. Je pravdou, že díky době spotřební máme jakýsi podivný „advent“ od října, kdy začnou obchody mobilizovat na Vánoce. Proto to děti nemají vůbec jednoduché – místo rozechvělého vzrušení všude na ně útočí kouličky, svíčičky, upoutávky – jak pak mají zbožně očekávat Ježíška?

Mám prosinec spojený s pohádkami. Jsem také plna očekávání – dřív jsem se těšila na dárky, dnes ráda obdarovávám a těším se na reakce obdarovaných. Proto si krátím chvíle nad knihami. Abych nastolila pohodu, podvědomě mi do rukou samy padají pohádkové příběhy – většinou. K letošním patří Pohádky vánočního zvonku Františka Kožíka, které ilustracemi ozdobil (doslova a do obrázku) Dávid Ursiny.

Už obálka knížky na vás dýchá pohodou, klidem, slavnostním okamžikem. Hejno andělů doprovází sáňky plné dárků, obloha se třpytí hvězdami a vločkami a pod tím vším se tetelí domky s rozsvícenými okny. Ze všech komínů se kouří (čili nic pro ekology), proto obrázek nevyzařuje zimu a chlad, ale evokuje teplo, rodinné štěstí.

Jak v úvodu předeslala dcera Františka Kožíka, pro jejího tatínka bylo slovo Vánoce přímo kouzelné. Spojoval je s vzpomínkami na dětství a toužil tu zvláštní atmosféru předávat dál. A tak dlouho před Štědrým dnem vytvářel „vánočenky“ – krátké vánoční básničky s ilustrací – a rozesílal je od kraje prosince. V tu dobu také vytvářel pohádky na dobrou noc, které své dceři vyprávěl či četl večer před spaním.

V knížce takových pohádek najdeme dvanáct – veselých, tajemných a převážně spojených se Štědrým dnem. Poznáme Emilku, kterou navštívil anděl. Vlastně andělka Andělka. Holky spolu sáňkovaly, četly si z knížek, hrály si s panenkami. Andělka si dokonce prodloužila pobyt na zemi a zašla po svátcích s Emilkou do školy… Veselé i smutné je vyprávění o třech dědcích, co chtěli být za každou cenu zlí. Bydleli v domcích vedle sebe, s nikým se neshodli – jen se přeli celé dny mezi sebou a dokazovali si, který z nich je nejzlejší.

A přece když se po prohádaném večeru a po rozmrzelé noci probudili, ráno se vždycky na čas smířili, protože byli odkázáni sami na sebe a nic jiného jim nezbývalo.

Jakmile jeden vyšel z domu, vrazil do druhého, a než si pořádně vynadali, už tu byl třetí a vynadal jim oběma. Potom chodívali spolu do lesa. Kde byla cesta užší, hádali se, kdo má jít napřed a kdo vzadu. Když našli hřib, přeli se, kdo ho viděl dřív. Když jeden škobrtl, vyčítal druhému, že mu podrazil nohu, a tak se bavili celou dobu. Rozhněváni se rozešli, ještě na sebe z oken povykovali a vyhrožovali si, ale druhý den jako by o ničem nevěděli. Patřili prostě k sobě. Byli to tři zlí dědci. (ukázka ze strany 32)

Jednou našli v lese mimino a vše se změnilo! Zlí dědci pookřáli a najednou se přestali hádat, hašteřit a lidi od sebe odhánět. Pak ještě poznáme skřítky z lesa, kteří se dostali omylem k vánočnímu stromečku, a tam přeházeli jmenovky na dárcích. Tahle pohádka mne rozradostnila snad nejvíc, protože konečně vím, kdo nám doma rok co rok naděluje dárky jinak. Dlouho jsem si myslela, že za to může moje nepozornost – a ejhle: oni skřítci Kuk, Fuk a Muk. V další pohádce se neposlušný a nafoukaný koník pěkně spálí a dostane za vyučenou, pak potrhlá Andula půjde do učení k popletenému čaroději, princ Jasmín si vyslouží princeznu, Ježíšek zachrání jedné rodině a opuštěnému hajnému Štědrý večer, Barvomil Duha přestane být pyšný, zlobivý Ivan se popasuje s nejhloupějším čertem na světě, který se v něm usadil a od té chvíle mu našeptává samé hlouposti…

Jak vidíte, jedna pohádka je hezčí druhé. Jsou pohádkově nepohádkové, mohou se totiž přihodit úplně každému! S Kožíkovými pohádkami se úžasně zvládá ten čas plný očekávání a dlouhých večerů. A je pravda, že laskavé a škádlivé příběhy přímo vybízejí k čtení nahlas. Je potřeba nad nimi rozprávět, sdílet dojmy – a to vše umocňují ilustrace.

Víc asi není co dodat.  Jen mohu ještě na závěr ocitovat verše Františka Kožíka, které autor rozesílal jako PF v roce 1976 a které jednoznačně celou pohádkovou knížku charakterizují. Najdete je na přebalu knížky.

Jdou Vánoce,
ten zlatý čas…
Hvězdnatý svátek,
který světí
vzpomínky, lásky
a sny dětí.

Kéž i vám zazní
jeho hlas!

Jana Semelková

  1. Anna says:

    Tak tenhle článek mi udělal obrovskou radost, díky za něj! Stejně jako autorka mám Vánoce spojené s pohádkami a Pohádky vánočního zvonku k nim už třetím rokem budou patřit. Tu knížku jsme strašně těžko sháněla a jak jsem zjistila, bažila po ní spousta lidí. Takže jsem asi měla hodně velké štěstí, když jsem ji nakonec sehnala v jednom zapadlém antikvariátu v Sušici. Krásná, zachovalá, s nádhernými ilustracemi Milady Marešové. Jde o vydání z r. 1991, zřejmě poslední.

Comments are closed.