Share

Jiří Holub, spisovatel a kastelán, před rokem vydal knihu Jak se zbavit Mstivý Soni, kterou ilustracemi ozdobil Juraj Martiška. Knížka o páťácích ze Žábokudel si vysloužila dokonce i pokárání za přílišnou rozvernost. Jak se Soně u dětí i dospělých daří, jsme se zeptali jejího stvořitele. A samozřejmě nejen na to.

Monika Petrlová a Jiří Holub z loňského křtu knih z nakladatelství JaS

Jiří, před rokem v listopadu jsme křtili vaši tehdejší novinku, knihu Jak se zbavit Mstivý Soni. Brzy se dostala i do řečí – ovlivnilo pokárání odborníků o nevhodnosti textu pro malé čtenáře oblibu knížky?

Právě naopak! Knížka si získala notnou popularitu už tím, že mluví o něčem, co ve školním věku napadlo snad úplně každého!  Jak se zbavit někoho tak otravného, jako je učitel.  Knížka je jedna velká nadsázka, což si, myslím, pozná každý, kdo ji přečte a na vlastní oči se tak přesvědčí, že veškerá negativní reklama s ní spojená je jeden velký blábol.

Pořád si stojím za tím, že příběh je v pořádku, zatímco tahle „nová“ doba je opravdu úplně pitomá. Řešíme každou ptákovinu, pořád se zaměřujeme na to, aby se ve všem hledalo jen to, jestli to náhodou někoho nenapadá, neuráží, nezesměšňuje – za chvíli zakážou i Krtečka protože je „černej“, vyjadřuje se zaostale, čímž uráží postižené vadou řeči, a k tomu má určitě poměr s myškou a skrytý sexuální podtext, čímž škodí dětem!  Nebo Křemílka, že chrápe s Vochomůrkou, čímž veřejně podporujeme homosexualitu, a zpětně zažalujeme Horáčka s Pažoutem za týrání zvířat, potažmo psa Jonatána a želv v jeho břiše. Je to pitomost, říkám! Podívejme se na pohádky, které vycházely dřív. Je v nich humor, násilí, jsou plné děsu – a právě proto nás baví. Vyrostli jsme na nich a osobně necítím, že by mi to nějak ublížilo. Tahle doba vede přesně k tomu, že za chvíli budou vycházet (tedy pokud vůbec) knížky tak „evropsko-unijní“, že už vůbec nepůjde o to, co se v nich děje, ale jen o to, aby se to náhodou někoho nedotklo, neurazilo ho to a nezanechalo následky. Doba sterilní, jak zavařená mrkev! Fuj!

Jsem tedy rád, že Soňa taková není – a jak vidno, děti ji milují, v knihovnách je vypůjčena na dlouho dopředu, což svědčí o tom, že svůj účel – pobavit a být čtena – rozhodně splnila.

Jaké máte vůbec ohlasy od dětí a dospělých? Jsou názory na Soňu a její metody mezigeneračně rozdílné?

Za všechny jeden příklad. Nedávno jsem měl autorské čtení „Na Sboře“ v Turnově, kde mi místní knihovnice paní Kordová vytrhla Soňu z ruky: „Jé, to je ta knížka, o který se mluvilo na Jičíně, městu pohádky. Když ji zmiňovali na dětské konferenci, učitelky při vyslovení názvu, začaly nesouhlasně kroutit pusou, ale děti se začaly smát a tleskat a křičet, že to je príma knížka!“

Samozřejmě neházím veškerý pedagogický sbor do jednoho pytle. Je spousta učitelek, které knížku milují stejně jako jejich děti a berou ji jako ohromnou nadsázku – a možná taky jako příručku, na co se připravit, kdyby se ti jejich „haranti“ přeci jen nějak zvrhli.

Jistě dostáváte i dopisy od čtenářů, podělíte se s námi o některé?

On ještě někdo umí napsat dopis? Dostal jsem pár mejlů, ale já mám výhodu, že jsem díky svému zaměstnání k dispozici pro osobní setkání, takže se mi spíš stává, že mě na zámku odchytí tu rodič, tu dítě školou povinné, řekne mi, jak je knížka skvělá a nechá si jí podepsat. Což mě samozřejmě vždycky potěší.

Když jsem knihu dočetla, přišlo mi líto, že příhody nezbedů končí. Uvažujete o jakémsi druhém dílu příhod ze Žábokudel nebo už je to uzavřená kapitola?

Jak se znám, tak asi ano. Má silně vyvinutá slabá vůle budiž příjemnou zprávou pro „frňouse“, kteří moje knížky nemají rádi – budu vůbec rád, když ještě někdy něco dokončím, natož abych se vracel k věcem, které by potencionálně mohly nějaké pokračování mít.

Na druhou stranu, nikdy neříkám nikdy – ale zrovna teď napjatě čekám, jestli bude ten konec světa nebo ne, páč úplně nejvíc nesnáším dělat něco, co je v závěru k ničemu. Teď mi ten plánovanej lednovej posunuli zase až na duben, takže minimálně do konce jara budu jenom vyčkávat, jíst a číst. A když nepřijde – no, možná bych něco dopsat mohl.

 

Kromě spisovatele jste i kastelán. Jaké to je žít na zámku?

Řeknu to takhle – už si po těch letech vůbec nedovedu představit žít jinde – třeba v paneláku, a to jsem dítě ze sídliště.

Tu práci miluju, a pokud nebudu muset, neplánuju ji opustit. Uspokojuje mě, naplňuje, a i po těch letech mě pořád baví stejně, jako když jsem někdy v devatenácti u památek začínal. Vůbec si už nedovedu vybavit, jaké by to bylo – sedět v kanclu deset hodin, mít kolem sebe pořád jen ty tři lidi, na který koukám pět, deset, dvacet let. Tahle práce je krásně pestrá, živá, a ač pohltí spoustu času (moc tady neexistuje něco jako pevná pracovní doba) a o volných víkendech si můžete nechat jen zdát, pořád je to jediná práce, která mě naplňuje na sto a deset procent.

Co všechno takový kastelán musí znát, dělat, do čeho se mu moc nechce?

Kastelán je Ferda Mravenec – práce všeho druhu.  Staráte se o dům, o věci v něm i na něm, okolo něj, do toho všeho jde o provoz – návštěvnická sezona, zaškolování průvodců, samotné provázení, práce na pokladně, výpomoc v kavárně, zajištění toho, aby se u nás návštěvník cítil ne jako nezvaný host, ale jako někdo, o koho se pečuje, aby někomu nespadl na hlavu okap nebo komín, aby všechno běželo tak jak má, a do toho, aby se něco neztratilo a všechno fungovalo v následujících letech dál. Na to se váže příprava kulturních akcí, divadel, koncertů, hraných prohlídek, večerních představení – a v poslední době taky víc a víc „papírování“, kterému občas dávají naši nejvyšší přednost před samotnou údržbou, takže se snažíme skloubit tyhle dvě nesourodé věci tak, aby na úkor jednoho neutrpělo to druhé. Zrovna do „papírů“ a byrokracie se mi nikdy moc nechtělo a dodneška velmi obdivuju ty, kteří trpělivě sedí u zbytečných lejster, aniž by zoufale ječeli, kopali a mlátili do všeho kolem, když se jim tři hodiny dělaná nabídka ztratí z počítače, osmkrát nevyhodili počítač z okna a devětkrát pro něj neběželi pod jezevčí skálu nebo za trnkovej keř – tihle lidi mají můj respekt. Já moc trpělivost nepodědil, všechno musím mít hned, jinak kvílím jako Desdemona před uškrcením, utápím se v sebelítosti a vzteku – ale pak se s tím poperu, sednu si na nádvoří – a za půl hodiny už si zase říkám, jakou to mám krásnou práci….

I v letošním roce se na Hrubém Rohozci událo spoustu akcí – můžete nám připomenout nejúspěšnější z nich?

Klasicky největší úspěch u nás mají hrané prohlídky, kostýmové akce. Letos proběhl krásný sraz veteránů – aut do roku 1918, kdy ještě auto nebylo jen stroj a přepravní prostředek, ale něco krásného a elegantního, spíš životní styl – akce přilákala na dva tisíce lidí, kteří obdivovali přes padesát automobilů a motorek z té úžasné doby.

Nechyběla zase ani víkendová prázdninová divadla pro děti. V květnu jsme také odtajnili věci ze zámeckého trezoru v rámci Noci kaplí a kostelů a výborně se vyřádili o Hradozámecké noci.

K hraným prohlídkám píšete texty. Jsou velmi povedené – neuvažujete scénky rozšířit v divadelní hru?

Je pravda, že naše noční i denní živé prohlídky mají značný ohlas a našli si své návštěvníky, ale myslím, že jsou tak specifické, že se dají hrát jen a jen na tom našem zámku. Ty texty samy o sobě divadelní hru tvoří, jediný rozdíl je v tom, že není statická, ale probíhá na několika různých místech.

Jestli měl dotaz směřovat k tomu, zda se nechystám napsat divadelní hru – tak nechystám. (Ano, tam jsem mířila J.S.)

Naprosto si vystačím s autorskými texty, které píšu pro zámek – existuje spousta báječných divadelních her, a jejich skvělých autorů, tak proč jim fušovat do řemesla, že jo.

Takže si dialogy šetříte pro novou beletrii pro dospělé?

Přiznávám bez mučení, že psaní knížek mě asi baví víc (ač je pravda, že když pak slyším svůj text uchopený někým, kdo umí a zahraje všechno tak, jak jsem si představoval, je to skvělý pocit) a že bych ještě rád něco dopsal.  Pro dospěláky jsem zatím dokončil jedinou knížku (kupodivu úspěšnou) – rád bych ještě něco vážnějšího napsal. Existují dvě tři témata, která mě tíží a ke kterým bych se nějak vyjádřil a zpracoval je po svém, tak uvidíme, kdy, jak a jestli vůbec se mi podaří něco nejen rozepsat, ale také to dokončit.

 

Jaké budou zámecké Vánoce? Čím nás nalákáte k návštěvě?

Už potřetí otevřeme zámek o svátcích návštěvníkům. Naše zimní prohlídky jsou pojaty jednoduše – prezentujeme v nich poslední Vánoce majitelů zámku ve třicátých a čtyřicátých letech.  Zámek je vánočně vyzdobený, návštěvníci se dočkají nejen prostřeného stolu, ale také dárků, vánočních zvyklostí … zkrátka všeho, co ke svátkům patří. Na zámku nás najdete od 26. 12. do 1. 1. 2013. Informace k prohlídkám jsou k nahlédnutí na www.hruby-rohozec.eu

Otevřena bude také Kavárna, kterou se nám podařilo zprovoznit poprvé v historii v letošním roce, takže pokud vám bude doma těžko z přejedení a budete pokukovat po nějakém zimní m výletu, Hrubý Rohozec vás jistě s radostí přivítá.

A na závěr prozraďte – co nového píšete a kde budete relaxovat v nejbližší době?

Jen co odpovím na poslední otázku, házím na záda batoh, a dá-li ten nahoře, zítra pozdě večer budu v chilské Patagonii a o něco později ještě na Velikonočním ostrovu, kde se mi dobře píše.  Kdo ví, třeba konečně dotáhnu některou z rozpracovaných věcí a dočkám se toho, že v příštím roce budu očuchávat tu nezaměnitelnou vůni z nové knížky podepsané Holubem.

Budu držet palce, ať to vyjde, abychom mohli číst něco nového od Holuba J. Díky za rozhovor.

Jana Semelková, nakladatelství JaS

Foto: Jiří Holub, archiv JaS