Share

Podzim, podzimní plískanice, dušičky, mlha, chlad, vlhko, nevlídno, zápach tlejícího listí, hřbitov, svíčky, rozpad, zánik, blížící se konec, konec roku, století, tisíciletí, věků…

To vše se mi vybavilo, když přemýšlím nad tématem dnešního článku. Trochu ponuré a depresivní… nebojte, odlehčíme to… jak je naším zvykem… to by přece nešlo, pojmenovávat věci tak přímo… bez přikrášlení… to se potom mezi řádky vkrade i ticho… a toho se už teprve bojíme… ticho kolem nás … ještě by se mohlo dostat i do nás… ještě by nám mohlo dovolit uslyšet hlas naší duše… hlas našeho já… hlas co do nás byl vložen při stvoření a co nás má vést životem… je důvodem našeho bytí… smyslem našeho života je naplnit jeho poslání… poslání pro každého jiné a jedinečné… tak krásné až se nám zdá neuvěřitelné, že by bylo pro nás… my přece máme tolik práce, tolik různých zvuků, povinností, chutí, vůní, hlasů, všeho…. Jenom ne ticho… musíme překřičet, přehlušit sami sebe… aby se nevloudilo ticho a nekřičelo na nás hlasem naší duše: “Probuď se! Máš tak málo času! Takhle jím plýtvat nemůžeš! Tohle přežívání není smyslem tvého života! Vždyť to dávno víš! Již dlouho se snažím ti říct, že toto není tvoje místo! Byl jsi stvořen pro lásku, krásu, radost… a kde je máš?“

…ano, kde máme krásu, radost, lásku? Máme spoustu různých vymožeností, o kterých se lidem před námi ani nesnilo. Televize, rozhlas, internet, pračka, myčka, auta, … spousta krásných technických věcí, znamení pokroku, objevy lidstva, vítězství vědeckotechnické revoluce v praxi… ale jsme pro to šťastnější? Je na světě víc radosti a lásky než bylo dřív? Kde se nám ztratil smysl všech těch úchvatných objevů a vynálezů, když nepřinesl  lidem radost, štěstí, pokoj v duši?

Tím samozřejmě nechci říct, že je technický pokrok špatný. Jistěže je potřebný a nutný a nelze jej zastavit. Co však zastavit můžeme, alespoň na chvíli, jsme my sami. V běhu všednodenních povinností na to často zapomínáme, ale je to pro nás životně důležité. Každý  se potřebujeme  zastavit, pohroužit do ticha, naslouchat svému hlasu, hlasu své duše. Je to stejně potřebné jako jídlo, pití či dýchání. Bez jídla zemřeme hladem, bez pití žízní, bez dýchání se udusíme, to je jasné, pochopitelné, viditelné.

Bez naslouchání své duši fyzicky nezemřeme, ale nebudeme žít, jak bychom měli a mohli, budeme jen přežívat. Nenajdeme své správné místo na zemi, mezi lidmi, v práci, ve vztazích, nikde. Nejdřív se potřebujeme spojit sami se sebou, svým já, zjistit kdo jsme, proč tady jsme, co je naším úkolem… a na to potřebujeme právě v tichu naslouchat své duši a být v pokoře ochoten přijmout, co nám říká. A to chce mnohdy hodně odvahy a ochoty přijmout riziko, že přijdeme o své pohodlí.

Lidem, kteří to dovedou, říkáme osobnosti. Právem je obdivujeme, točí se o nich filmy, dokumenty v televizi. Je na co se dívat. Všichni můžeme být osobnostmi, je to na nás, zda si zvolíme pohodlné přežívání s klapkami hluku na uších nebo dobrodružství zvané život v souladu sami se sebou, svojí duší, všehomírem.

Hodně štěstí na dobrodružné cestě životem vám přeje

Petra Cihlářová

www.homeopatie-praha.com

foto legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz
foto legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz