Share

Když mi bylo patnáct, dělali jsme si z toho legraci. Byl jsem mezi lidmi, kteří se scházeli v místní hospodě, kterou dal dohromady jeden sochař. Už je mrtvý. Ještě před třicítkou dostal infarkt. Moc kouřil a pil a přitom měl vrozenou srdeční vadu.

Ten sochař pořád mluvil jako bohém a prakticky nás všechny nakazil. A nebyl to jenom on. Scházeli se tam různí podivní típci. Jeden se krčil na barové židli s koleny přitisknutými k bradě. Jiný byl schopný se dlouhé minuty točit na podlaze s roztaženými pažemi, jako to dělají ti lidé ze súfijského řádu. Marek třeba nožem vyryl do stolu báseň: „Hulím jako blázen, dokud nepadnu. Na zem.“

Jednu chvíli jsme byli nadšení trockisti, leč si myslím, že jsme vůbec netušili, co říkáme, tak nějak jsme spíš chtěli v duchu anarchismu absolutní svobodu pro všechny, že když si lehneme do letní trávy, tak to léto a pohoda s námi zůstane navždy. Nebo jsme uctívali schizofrenii jako nějakou modlu, která nám dá inspiraci, genialitu a nenechá nás v osamění.

Blábolení, jinak bych to dnes nenazval.

Můj strejda měl schizofrenii. Taky už je mrtvý. Spáchal sebevraždu.

Já si z ní dělal legraci. Taky jsem chtěl skládat básničky, takové, které se pak přezpívají a bude z toho hit. Stát někde s kytarou na Václaváku, lidé by mi házeli peníze na bundu, kterou si před sebe položím na dlažební kostky, a pak mne tam objeví nějaký hudební manažer a protáhne mne televizí, zatímco já budu stále ten ostýchavý, kudrnatý a vyzáblý mladík, který před předáváním Slavíků zdrhne někam do polí.

Hulili jsme, dal jsem si psaníčko pod jazyk, po LSD jsem utíkal před černými protaženými stíny, které se vytvářely jako duše mrtvých panelů z pokřivených domů.

Za šest let na to ve mne propukla. Paranoidní schizofrenie. Taky už jsem sedm let v invalidním důchodu. Beru antipsychotikum zyprexu. Ne jediné. Schizofrenie není o umění, je to o bolesti. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že ke mně fakt nikdo další nemluví. Že ty hlasy v hlavě nejsou opravdový. Jsou na mě hnusný a sprostý. Někdy jen mluví, hodiny mluví, ale jindy na mne řvou – nechci to sem psát, co mi říkají, k čemu mne nutí, k oknu radši nechodím. Občas to nemohu vydržet a prostě se sbalím a jedu do nemocnice. Nasednu na autobus, na nikoho se nedívám, stačí, že všichni zírají na mě. Cuká mi v tváři, máchám rukama, sem tam něco vykřiknu. Vím, že je to jen v hlavě, ale někdy je prostě chci překřičet, aby aspoň na chvíli ztichly. Někdy je chci i odehnat. Nejsou nikde kolem mě, ale je to tak živý.

Před nedávnem jsem četl takovou knížku. Byly to jakési mudroslovné aforismy člověka, který si myslel, že je nějakým zosobněním Boha na téhle planetě. Ostatní to čtou jako esoterickou literaturu, já vím, že ten člověk musí pocházet ze stejného oddělení jako já. Sic na druhé straně zeměkoule, ale to, co tam píše, to znám. A se zyprexou je to snesitelnější.

Ke mně promlouvá ďábel.

Ale k Ježíšovi a Mohamedovi a dalším promlouval Bůh. Nemám nic proti náboženství, ale od té doby, co ve mne propukla tahle nemoc, na ně hledím jinak. Možná, že téměř celý svět vzhlíží jen k nejslavnějším schizofrenikům.

Naučil jsem se s tím žít, nebo spíš přežívat. Na doby, kdy mi bylo dvacet a míň už jen vzpomínám. Asi jsem neměl v mládí experimentovat s drogami, možná by se schizofrenie nikdy nespustila. Nebo by to bylo o spoustu let později. Každý další navíc normální den nebo rok by byl opravdu moc …krásný.

  1. Michal 28let says:

    Ahoj já mám schizofrenii potvrzenou 2,5 roku, ale tak 9 měsíců před už sem měl evidetní příznaky ale neléčil sem se. Po asi půl roce braní léků sem chizofrenii zvládl a jak ted říkám už 2 roky ve mě ta nemoc spí.

Comments are closed.