Share

Postoje společnosti vůči pedofilům jsou jednoznačně negativní. Slovník cizích slov říká, že pedofile je „náklonnost či reaktivita (zpravidla s erotickým rozměrem) vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám, která se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k dětem, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.“

Z tohoto pojetí a časté medializace ve spojení pedofil rovná se „úchyl“, jenž sexuálně ublíží dítěti, je pochopitelně jednou z největších nočních můr rodičů eventuální kontakt pedofila s jejich nedospělým potomkem. Přitom možná ani netuší, s kolika skutečnými pedofily je jejich dítě v interakci, aniž by mu bylo ublíženo.

Jak celou situaci vidí druhá strana? Jsou všichni pedofilové za rohem číhající nebezpeční jedinci, kteří nečekají na nic jiného, než aby ublížili dětem? Vždyť jejich „diagnóza“ vychází z řeckého slova pedofilia, „láska k dětem“.

„Když jsem se poprvé osobně setkal s člověkem, který se mi později svěřil, že je pedofil, neshledával jsem na něm nic zvláštního. Byl to student pedagogické fakulty, do studia poměrně „zažraný“. Jeden z mála těch, se kterými jsem si padl do oka – velmi jsme si rozuměli a našel jsem v něm záhy výborného přítele a kamaráda. Netušil jsem však, že se v něm skrývá jedna zásadní vlastnost. Jednoho večera, když jsme si povídali na hloubavá témata, se mi svěřil. Začal sice opatrně, ale stejně byl můj šok znatelný. Do té doby jsem se totiž vždycky s pedofilií a potažmo s pedofily setkal jen prostřednictvím médií a zpráv z černých kronik. Začal mi vysvětlovat, že už zhruba od 13 let cítí, že se mu malá děvčata (tehdy ve věku 7–8 let) líbí „tak nějak víc“. Sám tomu nerozuměl, ale podvědomě tušil, co by si o něm jeho kamarádi mysleli, kdyby jim řekl, jaké dívky se mu líbí. Pedofilní orientaci si přiznal, když mu bylo 20 – zamiloval se tehdy do desetileté dívky. Když jsem se ho ptal, proč se mi svěřil, říkal, že už to nemohl vydržet – vadilo mu, že jsem se mu svěřoval s některými soukromými věcmi, které jiným lidem neříkám, a on sám takovou poměrně zásadní věc tajil a pochyboval, zda bych ho bral za dobrého kamaráda i poté, co bych se o něm dozvěděl, že je pedofil. Začal mi pak vysvětlovat podrobněji, co cítí. Popisoval, že se mu malé dívky „ukrutně“ líbí. Trápilo ho, že si pod pojmem pedofil lidé vybaví člověka, který dětem ubližuje, přitom on nikdy neviděl důvod, proč by měl dětem ubližovat – proč by měl ničit krásu, kterou v nich vidí. Znal jsem jej v té době již velmi dobře, neměl jsem proto důvod pochybovat, zda je pravda, co mi říká. (…) Osobnost kamaráda mi už tehdy nezapadala do mezi lidmi poměrně rozšířeného obrazu, který jsem v té době o pedofilii a pedofilech také samozřejmě měl. Po svěření jsem se sám sebe ptal: Když je pedofilie všude zmiňována jako nebezpečí pro děti, nakolik je můj kamarád dětem nebezpečný? Obavy o děti, které mají asi všichni lidé, se v tu chvíli zcela přirozeně probouzely i ve mně. Nemůže on té dívce, když je do ní zamilovaný, nějak ublížit? Dokáže se vždy ovládnout?“

Uvádí Karel Žák ve své bakalářské práci Pedofilie při Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

Karel Žák stejně jako většina lidí před touto zkušeností si vybavovala pedofila jen s mediální souvislostí jako člověka, jenž spáchal nějaký sexuální delikt na dítěti. A právě medializace posunula konotaci původního významu na všechny sexuální útočníky, kteří měli sexuální styk s dítětem.

V této souvislosti díky mnoha skandálům ohledně zneužívání dětí se třeba hovoří i o katolických pedofilních duchovních. Ve skutečnosti tito duchovní nemusí být v zásadě vůbec orientovaní na děti, pouze zneužívají své moci v rámci „omezených možností“ k vlastnímu sexuálnímu uspokojení bez ohledu na následky v psychickém vývoji dítěte.

Někteří pedofilové dokonce trvají na tom, že ze své podstaty nemohou nikdy ublížit dětem, což je samozřejmě přehnané tvrzení. Nelze generalizovat osobní názor na celou skupinu.

Rovněž vznikají určité obhajoby, že pedofil není nebezpečný, není nemocný člověk a odborná i laická veřejnost by měla jeho sociální diskreditaci přehodnotit stejně tak, jak to učinila před několika desítkami let s homosexuály.

Pokračování zde.