Share

George Friedman, Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století. Nakladatelství Argo a Dokořán, 2010.

Znáte to, zejména na konci kalendářního roku se stávají velmi populární prognózy na následující rok z nabídky senzibilů, věštců a ekonomů. Pravděpodobnost, že se vyplní, je nejistá.

Budoucnost je skutečně nejistá, ale vždy můžeme mít jakousi představu podle určitých politických a hospodářských souvislostí a zkušeností z minulosti, jak by se mohla vyvíjet. I přesto se můžeme velice mýlit. A což teprve předpověď ne na jeden rok, ale na celé století?

Jestliže přistupujete k Friedmanově publikaci skepticky, úvodem vám předloží v intervalech dvaceti let předchozího století zvraty, které jste si před daným horizontem nedovedli ani představit. Ale staly se.

„Představte si, že žijete v létě roku 1900 a bydlíte v Londýně, tehdejším hlavním městě světa.“ (15). Evropa je silná, žije v míru. Budoucnost se jeví jako „mírumilovná a prosperující Evropa“, která „bude vládnout světu“. A pak se píše rok 1920. Evropa je zdecimovaná světovou válkou; rozpadla se mocnost jako Rakousko-Uhersko, poražené Německo podepisuje mírovou smlouvu. Miliony mrtvých, ale jaká je nyní budoucnost? Za dvacet let, roku 1940, je to právě toto první světovou válkou pokořené Německo, které vládne Evropě, a jeho spojencem je komunistický Sovětský svaz. Svět je zase diametrálně někde jinde, než by lidé před tím předpokládali. A za dalších dvacet let? Německo je opět poraženo a svět se rozdělil na dva nesmiřitelné tábory, jeden vedou Spojenými státy a druhý Sovětský svaz. Ve hře jsou jaderné zbraně a objevuje se další silná mocnost, Čína. V roce 1980 dosud neporazitelné mocné Spojené státy odchází pokořeny prohrou ze sedmileté války ve Vietnamu a musí se také stahovat z Iránu. Přijde rok 2000 a rudý svět se rozpadl. „Čína je komunistická podle názvu, ale v praxi se chová kapitalisticky“ (16). Přátelství a mír na věky? Předčasný optimismus o rok později zhatilo 11. září 2001, útok na americká Dvojčata.

Čína má tedy v budoucnosti tři možné cesty. Za prvé bude nadále pokračovat svým astronomickým tempem růstu. Žádné zemi se to ještě nepodařilo a Čína nebude výjimkou. Mimořádný růst v uplynulých třiceti letech vytvořil v čínské ekonomice velké schodky a neefektivnost, které bude třeba napravit. V určitém bodu si bude muset Čína projít mučivou rekonstrukcí, kterou již prodělaly ostatní země v Asii. Druhou možnou cestou je nová centralizace moci v Číně… Tento scénář je pravděpodobnější než první… Nacionalismus je jediným nástrojem, který bude mít vláda k dispozici, aby udržela všechno pohromadě. Třetí možnost je taková, že se Čína pod tlakem ekonomického poklesu rozdrobí podél tradičních regionálních hranic, zatímco centrální vláda zeslábne… V Číně je to tradičně nejvěrohodnější scénář, ze kterého budou mít prospěch bohatší vrstvy stejně jako zahraniční investoři. (131-132)

Jen po tomto úvodu máte pocit, že pokud se dnes cítíte v relativním klidu – máte zaměstnání, svět žije v míru – za několik let tohle vše může být pryč. Čím více hloubáte ve Friedmanově publikace, tím více máte pocit, že neexistují vlastně žádné jistoty.

Friedman „předpovídá“, že brzy se stane pro Spojené státy, které jsou i přes hospodářské problémy světově stále největší mocností, jež „nepotřebují vyhrávat války; stačí jim jednoduše rozložit řád věcí, aby druhá strana nemohla vybudovat dost velkou sílu, která by jim mohla oponovat“(20), největší rivalem Rusko a v závěru 21. století budou mít zase naopak největší konfrontace s Mexikem. Nikoliv jako nyní v pozici zbavování se nežádoucích přistěhovalců, ba naopak! Spojené státy se dostanou do role, kdy budou potřebovat pomoc od Mexika. Ale Mexiko bude již silné a bude si moc klást své podmínky.

Friedman se staví negativně k názoru jedněch (a mezi nimi patřím i já), že pro Spojené státy v budoucnu by mohla být větší hrozbou Čína nežli Rusko. Friedman nesouhlasí s touto hypotézou kvůli „geografické izolovanosti“ a „vnitřní nestabilitě Číny“; dokonce polemizuje  s myšlenkou, že by se Čína mohla rozpadnout. S tím bychom mohli s Friedmanem polemizovat, nehledě k tomu, že navzdory geografické izolovanosti se značná část výrobní průmyslu stáhla do levné Číny, že čínský dělník je ochoten pracovat od rána do večera šest až sedm dní v týdnu za podstatně nižší mzdu, že Čína je zemí s převážnou mírou mužského obyvatelstva (tj. potenciálních vojáků, ale i „ženichů“) apod.

V polovině 21. století očekává Friedman tři nové velmoci: Japonsko, Turecko a Polsko. Silný úpadek zaznamená Německo. Vzroste zájem o hledání nových zdrojů; budou se budovat efektivnější způsoby dokonce než současné známé „pozemské“ solární energie. Vzniknou projekty pro příjem elektřiny přímo vyráběné ve vesmíru, vysílané k Zemi formou mikrovlnného záření. A klesne počet obyvatel na Zemi. Vysokou produkci zajistí lepší technologie a roboti by měly zastoupit nedostatek pracovních sil. Ostatní práce budou otevřené cizincům. Země, které se dříve zavíraly před přílivem přistěhovalců, budou své hranice otvírat a lákat zahraniční imigranty do svých řad.

50. léta 21. století – globální válka

Tato válka však bude mít s druhou světovou válkou jednu věc společnou. Spojené státy –jejichž ztráty budou nejmenší – nakonec získají nejvíce. Stejně jako vzešly z druhé světové války s obrovským rozmachem v technologii, s oživenou ekonomikou a výsadnější geopolitickou polohou, tak i nyní dospějí do období, které se bude nazývat zlatým věkem Ameriky… (269)

V 21. století se také nevyhneme válkám. Nejsilnější konflikt podle Friedmana nás čeká v 50. letech tohoto nového století.

Friedmanovy prognózy mohou znít děsivě a konkrétně mi nezískáme ani žádný důkaz, že se tak skutečně vše stane, neboť nikdo tu (nejspíš) nebude moci žít dalších osmdesát, devadesát let, abychom byli schopni porovnat skutečnosti s obsahem knihy.

Subjektivní dojem jednoho z mnoha miliard na globální pohled po celé století musí tedy s jednotlivcem pořádně „zatřepat“: chceme žít v takovém století? Budou naše vnoučata ve světové válce? Ale co mohli tušit lidé v roce 1900? Nádhernou a prosperující budoucnost (!), která po pár letech pohřbila miliony mrtvých.

Na druhou stranu globální pohled jen generalizuje prognózu na celý svět, to znamená, že není schopen zahrnout každého člověka, město, menší geografický útvar na této planetě a i přes různé „krutosti“ se právě nikdy nemusí dotknout nikoho z bližních. I v dnešní době na mnoha místech světa se odehrávají válečné konflikty, umírají lidé ve zbrani, v hladu či nemoci. Ani dnes není svět „dobrý“, ale žijeme v něm v relativním bezpečí.

Vítězové a ideologie se mění a díky globalizaci a síle sociálních médií některé štafety přebírají do svých rukou i masy obyčejných lidí. Prognózy pak nakonec třeba mohou být právě díky zcela jiné formě komunikace se světem zcela přehodnoceny. Bylo by naivní myslet si, že „svět už bude jen lepší“, že jsme se za ty tisíce let snad už konečně poučili o nesmyslnosti válek, ale Štěstěna přeje připraveným. Nikoliv v paranoidním děsu, ale ve zdravé představě, jaká je možná budoucí vize a umět s těmito informacemi pracovat.