Pokračování – Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho 4. a poslední část.

 Dny ve skladu s Pepíkem rychle ubíhaly. Zvykl jsem si na práci poměrně rychle a tak jsem dokázal šetřit síly na dlouhé večery u počítače. Psal jsem všelicos s vědomím, že mazat se dá vždycky. Napadaly mě různé věci, které jsem nikdy před tím nevnímal. Možná to bylo tou možností srovnání – jak se žije za oceánem s tím, jak se žije v jedné malé zemi v Evropě. Jelikož můj jediný e-mail honosně zněl „ richard.konkolski@nytimes.com“ , musel jsem si udělat další elektronickou   poštovní schránku, abych mohl v klidu své líbezné holubičce posílat dopisy. Chci prohlásit, že jsem nechtěl líbezné holubičce věšet bulíky na nos. Ale prozradit jí svou pravou totožnost jsem považoval ve fázi, v jaké byl náš vztah, za hloupé. A tak jsem dívku Markétu (to jméno jsem se dozvěděl až prostřednictvím e-mailu) trochu vodil za nos, ale výsledný efekt – to, že jsme spolu chodili na kávu, pizzu a čaj, – tedy být s líbeznou holubičkou   skoro v každodenním osobním kontaktu, se dostavil.

 „Co vlastně Richarde děláš?“, zeptala se mě v kavárně Louvre na Národní třídě. Zeptala se bezelstně a já měl už špatný pocit z toho, jak jí na tuto otázku odpovím.

 „Neříkej mi, že při tvém přirozeném intelektu jen pomáháš skladníkovi ve skladu fotopotřeb?“

 Ano, řekl jsem jí při první příležitosti, kdy se ptala na mou práci (ale měl jsem pocit, že to tehdy bylo spíš ze slušnosti, než že by ji to opravdu zajímalo), že pomáhám ve skladu.

 „Jsem vlastně vystudovaný učitel bez práce. V tom skladu to je taková brigáda – aktuální řešení mé finanční situace.“

 Učitelství jsem opravdu vystudoval a tak mi tahle lež přišla nakonec docela přijatelná.

 „Myslím, že je škoda, že neučíš. Proč vlastně neučíš?“

 Byla to dobrá otázka. Vystudoval jsem učitelství a nikdy jsem tuto práci nezkusil. Proč jsem to vlastně nikdy nezkusil? Odpověz si na to Richarde upřímně! Proč?

 Pokrčil jsem ramena.

 „Vlastně ani nevím.“

 Do konce mé brigády mi zbýval už jen týden, a já jsem mohl konstatovat, že jsem si na manuální, nepříliš intelektuálně náročnou práci, už zvykl. S Pepou jsem vycházel v rámci možností. Ve více než pouze vizuálním kontaktu jsem byl už jen se slečnou Irenkou, šarmantní prodavačkou oddělení fotografických papírů a chemikálií ve středních letech. Dvakrát jsme spolu byli na obědě v bufetu jídelního typu, dvakrát jsem jí, v rámci lepšího trávení, nabídl kávu. Dvakrát pozvání přijala. A tak i díky Irence jsem mohl dále rozvíjet náměty, které se v mém článku mohli objevit:

 

Prodavačka Irenka

Irenka patří k těm zástupkyním něžného pohlaví, které podstatnou část svého volna tráví pečováním o svůj zevnějšek. Každé ráno se tento typ žen „nahodí“ pomocí rtěnky, pudrů, šminek a barviček, tak jako se „nahazuje“ novostavba omítkou. Tyto stále   se udržující ženy mají za ta léta vypracovaný kontrolní systém, kdy při každé příležitosti stačí vytáhnout něco, co se alespoň trochu podobá zrcadlu, a pomocí tohoto znovu a znovu upravovat svůj, už tak naprosto dokonalý vzhled.

 Ačkoliv Irenka už dávno nebyla „novostavba“, v její přítomnosti jsem se cítil příjemně. Udržovaná žena měla z praxe v komunikaci se zákazníky vycvičený, kultivovaný projev. K charismatickému hlasu Irenky přispívaly nejen genetické vlohy, ale i pravidelná konzumace alkoholu. Tuto skutečnost tato šarmantní dáma nikterak nezakrývala. Ne, že by byla notorický alkoholik, ale její určitá slabost pro nápoje s obsahem alkoholu byla v prodejně veřejným tajemstvím.

  Irena byla jedním z mála lidí, kteří se dokázali se mnou bavit o čemkoliv, aniž by převládala témata jako jsou práce, rodina a jídlo. Byla zábavná. Při vyprávění jakéhokoliv příběhu dokázala velmi správně odhadnout intonaci a zabarvení hlasu. Skvěle napodobovala svého otravného souseda, premiéra vlády či učitelku aerobiku. Škoda jen, že jsem na to přišel až v závěru mé krátké kariéry pomocného skladníka, mohl jsem tak načerpat další inspiraci pro psaní mého článku.

  Vztah mezi Irenkou a Pepíkem byl více než zajímavý. Ačkoliv o sobě nemluvili zrovna vybíravým slovníkem anglického džentlmena, bylo více než jisté, že spolu někdy něco měli. Teda Pepík se sám chlubil svými sexuálními kvalitami, které poskytl postarší prodavačce, avšak člověk nemůže všemu věřit, zvláště pokud pocházejí tyto informace z úst skladníka Josefa. Jak jsem později zjistil, co se týče sexuálního kontaktu s Irenkou, byla tato informace s největší pravděpodobností pravdivá. Sama Irenka   nepřímo potvrdila že došlo k určitému „sblížení“;. Názor Irenky na kvalitu provedené „sexuální zakázky“ se však velmi lišil od podání Josefa.

        Vůbec mě velmi překvapovalo, jak se Pražané baví o svých morálních přestupcích s určitým nádechem hrdosti a uznání. Mimomanželské poměry Pepíka skladníka bylo to nejvděčnější téma, kterým jsem se mohl Josefovi zavděčit. Naproti tomu Irenka ráda shazovala všechny své minulé, aktuální i budoucí milence. Nejvíce však svého manžela Vladimíra. Irenka se vůbec nerozpakovala zamontovat intimní problémy svého muže do rozhovoru se zákazníky, kolegy i obchodními partnery. Obchodem zněly věty typu:

  „Když si  koupíte tento fotoaparát zaručuji vám, že z něho budete nešťastný. Je moc malý, má špatné funkce a s největší pravděpodobností v okamžiku, kdy ho nejvíc budete potřebovat, vás určitě neuspokojí. Můj manžel by mohl vyprávět…“

Pomalu jsem po večerech dokončoval příběh pražských lidí. V sobotu jsem měl rezervovanou letenku do New Yorku. Ve středu, tři dny před plánovaným odjezdem se mi nejdřív přes elektronickou poštu, poté i telefonicky, ozval Ed Bringham, můj manažer a osobní poradce. S radostí mi oznámil, že   má kniha „Ztracený čas“, vyjde v českém vydání v pátek, tedy den před mým odjezdem, a že se bude v Knihkupectví Odysea konat autogramiáda, ať s tím laskavě počítám.

 Knížku vydalo nakladatelství Morice Loux.   Já měl s nakladatelstvím smlouvu, že v každé zemi, ve které má kniha vyjde, musím absolvovat minimálně jednu autogramiádu na podporu svého „dílka“.   Morice Loux patřilo mezi velmi renomovaná nakladatelství, takže nebylo výjimkou, že, ku příkladu, jsem si musel odskočit z dovolené v jižní Francii na autogramiádu do Sydney, či že mě přímo z  nemocnice v New Yorku, kde se mé bídné tělo rehabilitovalo po autonehodě, odvezli na „podpisový mejdan“ privátním letadlem do Moskvy.

 Ed Bringham se pral za mou knížku jako o život, protože Morice Loux nemělo velký zájem knihu v České republice vydávat. Český trh není zrovna pro takovou společnost, jakou Morice Loux bezesporu je, zlatý důl. Avšak po různých kompromisech a ústupcích nakonec k vydání knihy „Ztracený čas“ uvolilo. Nevěřil jsem ale, že to bude tak brzy. I když jsem byl v Praze vlastně inkognito, neměl jsem jinou možnost, než se podpisové maškarády zúčastnit.

 „Richarde, naše společné téma, spisovatel R. Konkolski má zítra v 18.45 v knihkupectví Odysea v Celetné ulici autogramiádu (To je náhoda, viďte!). Půjdu se tam podívat. Nemáte náhodou volno? Mohli bychom tam jít spolu…“.

 Tak, a babo raď. Nechtěl jsem, aby mě Markéta odhalila. V hlavě se mi množilo spousta stupidních nápadů, jak se v knihkupectví maskovat. Koupím si falešný knír a paruku a budu dělat, že chraptím!?! Konkolski, Konkolski, co blbneš?

 Zavolám panu Ambrožovi (kontaktní osoba, s kterou jsem o připravované akci jednal v ČR), že jsem nemocen a tudíž nemohu na připravovanou autogramiádu přijít. Zpanikařil jsem.

Napsal jsem Markétě, že ji musím urychleně vidět. Že je to nutné. Dal jsem jí číslo do garsonky a poprosil ji, aby mi zavolala. Aby to udělala hned, až si přečte e-mail.

Ve tři v noci mě probudil telefon. Bylo to krátce poté, co jsem usnul. Před tím jsem v polospánku čekal několik hodin a doufal, že zavolá.

 „Ahoj Richarde, vzbudila jsem tě, že?“

 Snažil jsem se co nejvíce potlačit svůj rozespalý hlas.

   „Ale vzbudila, jde to poznat!“

 „Co jde poznat?“

 „Že seš rozespalej“.

 „Jsem jen trochu zamyšlený“, lhal sem.

 „Jo tak zamyšlenej“, uchechtla se.

 „Potřebuji ti něco říct“, řekl jsem trochu důležitě.

 „Teď ve dvě v noci??? Nepočká to po tý autogramiádě?“

 „No, jak ty víš, že půjdu na tu autogramiádu?“

 „Ale Richarde, naše společné téma?!? Vždyť právě Konkolski ti pomohl se se mnou seznámit! Ty už nepamatuješ?“

 „Vlastně bych mu měl být vděčnej, že!“

 Byl jsem naštvanej na Konkolského – byl jsem naštvanej sám na sebe!

 „Musím s tebou mluvit…a nejlépe teď hned. Kde jsi? Pošlu pro tebe taxíka!“

  Seděli jsme v jednom studentském klubu. Dnes tu nikdo nebyl, což byla podle Markéty spíš výjimka.

   „Tak co jsi mi chtěl říct, že to nepočkalo ani do rána?“

 Seděla uvolněně. V ruce si pohrávala s přívěškem, hrajícím teď roli talismanu. Jako by snad ani nebyla ve tři v noci unavená! Seděla tu se mnou prostě jen tak a čekala, až se dozví, proč jsem ji teď, ve tři ráno, vytáhl z postele.

 Jen tak. Kolik lidí by přišlo jen tak za Richardem Konkolskim, bez toho, aniž by z tohoto setkání cítili nějaký profit??? Líbezná holubička přišla, aby si mě vyslechla – přišla mi nabídnout pomocnou ruku. Byl jsem teď v rozpacích jako nikdy předtím. Dojalo mne to. Někdo má zájem (ten někdo je mladá krásná dívka) bez prospěchu z Richarda Konkolského! Naopak, líbezná holubička přijde na schůzku s někým, kdo nemá stabilní práci a z koho nekouká okamžité finanční zabezpečení.

 „Chtěl jsem ti Markéto říct, že…“

 Byl jsem dojat a zároveň jsem neměl sílu jí říct o mé lži.

 Byla tak přitažlivá. Tak sama sebou. Vlastně přesně taková, jaká jsem chtěl, aby byla. Tento okamžik byl opojný a euforistický, zároveň jsem však ztratil zbytek posledních sil říct ji pravdu. Místo toho jsem se zeptal:

 „Víš, jak Konkolski vypadá?“.

 Proč se jí teď na to ptám???

 Zavrtěla hlavou.

 „Nevím. Není to zrovna typ, kterej se předvádí před televizními kamerami. Jo, vlastně jednou jsem ho v nějakým pořadu zahlídla. Docela mladý ucho“.

 Tak já jsem pro líbeznou holubičku „mladý ucho“?

 „Čemu se směješ Richarde?“, zeptala se Markéta, když četla z mé tváře mírnou křivku úsměvu.

 „No, jen tak“.

 „Jak – no jen tak?“, tvářila se naštvaně.

 „Prostě mě něco napadlo.“

 

 Pomalu jsem se začínal loučit se svým dejvickým bytečkem. Jsem typ člověka, co pro svou potřebu nevlastní moc věcí. A tak mi nedělalo žádný problém se rychle sbalit. Vlastně ani nebylo co, jelikož jsem věci permanentně vytahoval a zpátky ukládal do kufru. K tomuto systému jsem došel během dlouholetého přemísťování se po zeměkouli z místa na místo. Je to praktické, pokud potřebuji narychlo odjet, jsem vlastně pořád připraven.

       Předposlední noc v Praze patřila k těm probdělým. Převaloval jsem se z boku na bok. Neustále jsem musel myslet na Markétu. K dívce Markétě jsem neměl žádný hluboký vztah provázaný důkladným seznámením a poznáním. Avšak skutečnost, že někomu svým způsobem lžu, mě neustále nutila znovu a znovu otevírat a zavírat oči, koukat se do stropu a zpytovat své svědomí a obhajovat své činy před sebou samotným.

 Na poslední den ve fotoprodejně jsem si zařídil volno. S Pepíkem a Irenkou jsem se rozloučil už ve čtvrtek. Každému jsem dal velký dárkový lahůdkový koš s lahví whisky. Oba byli viditelně zaskočeni. Pepa ještě teď dumá, proč jim brigádník, který si nevydělá žádný velký peníz, kupuje takové (jistě drahé) dárkové balíčky. Dokonce na minutu jsem uvěřil, že Pepovi budu ve skladu chybět. Již časně ráno jsem Markétě mailem odepsal:

 „…no, možná se tam uvidíme. Richard.“

Na nic víc jsem se nezmohl. Na nic jiného jsem nepřišel.

Nepřišla. Jak rád bych napsal:    „nepřišla, něco jí do toho vlezlo.“ Jak rád.

Hned od 18.45 zahltila knihkupectví Odysea miliarda lidí, žadonících o můj podpis, o mé pocity…

 „Pane Konkolski, jaké je to být po letech ve své rodné zemi? Pane Konkolski, která vaše kniha vám nejvíce přirostla k srdci? Pane Konkolski, považujete se za nástupce pana spisovatele…?“

Lidé mi splývali před očima v jednu obrovskou obludu s  miliónem rukou a s dotěrnými otázkami.

 19.45. Ještě přežít 15 minut. Co je to patnáct minut oproti dnu, měsíci, roku?

Markéta. Spatřil jsem ji dřív, než ona zaregistrovala mě. Celou dobu jsem totiž neustále hypnotizoval dveře obchodu, na něž jsem měl docela dobrý výhled. A to i přes dav lidí, lidí –  fanoušků Richarda Konkolského. Uviděl jsem tu překrásnou postavu dívky právě v okamžiku, když jsem někomu podepisoval knihu. Byl to až fyzický vjem, když jsem na svém těle ucítil její pohled. Chtěl jsem vstát z té proklaté židle spisovatele Konkolského a schovat se někam za masu čtenářů.

Markéta s pozorovatelným údivem na tváři se přibližovala ke stolu, na kterém byl štos knih a za kterým jsem seděl já-chudák Konkolski.  Údiv na tváři „líbezné holubičky“ se pomalu měnil v úsměv. Nebyl to ale obyčejný úsměv, ba dokonce ani ironický úsměv. Z mimiky Markéty bylo cítit jakési lišáctví.

Najednou nás rozděloval pouze dřevěný stůl. Markéta se protlačila přes všechny ty lidi na vzdálenost pouhého půl metru.

„Dobrý den pane spisovateli.“

 Znejistěl jsem ještě víc. Nevěděl jsem, co mám říci. Nevěděl jsem, co mám dělat. Teď měla všechna esa v rukávu.

 „Jako kdybych vás už někdy potkala. Možná, že to jen na mě působí ty vaše knihy. Jako by se vám tak nějak všichni ti hrdinové vašich románů nějak podobali. Mám teda takový pocit. No ale na pocitech se moc stavět nedá, že? Zvláště v tomto případě, kdy se vidíme prvně v životě, viďte?.“

 „Hmm.“ Má odpověď byla suchá, jako kolikrát před tím, při rozhovoru s líbeznou holubičkou.

 „Mohla bych vás poprosit o podpis?“

 Podepsal jsem jí knížku, kterou si sama donesla.

 Líbezná holubička mi zmizela kdesi ve změti ostatních čtenářů a čtenářek Richarda Konkolského.

Víckrát jsem ji už neviděl. Neodpovídala ani na mé dopisy. Časem jsem dopisy bez odpovědí vzdal. Nikdy se mi ale ta dívka nevytratila z mysli. A tak jsem si tenkrát z Prahy, s článkem o lidech v tomto městě, odvezl ještě něco navíc.

Konec

Autor:  Adam Škapa, email: adam@cernobilysvet.cz