Share

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.  Superrodina je na Facebooku

První díl naleznete zde: Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho

 Po týdnu v Praze jsem se konečně pustil do psaní. Ono vlastně pořádně není o čem psát. Spíš si jen uspořádávám myšlenky a postřehy, které bych pak mohl více rozvinout na papír.

   Protože můj osobní kontakt v práci je z větší části omezen jen na skladníka Josefa, snažil jsem se právě toto individuum nějak vykreslit a charakterizovat. A tak vlastně skica skladníka odstartovala článek, který měl přibližně za měsíc vyjít v  The New York Times. V mém notebooku jsem si tedy vytvořil soubor skladník:

 

Skladník

 Skladník Josef je, jak sám tvrdí, šťastně ženatý muž. A to prý už třiadvacet let. Musí se starat o svou „nákladnou“ manželku, pubescentní dcerku a svou drahou „lásku“. Prý na všechno stačí, ale chce to trénink. Když jsem se ptal, jaké že to trénování má na mysli, zatvářil se jako ředitel zeměkoule a pronesl:

 „Však to mladej časem poznáš sám“.

 Josef je člověk, který umí současně telefonovat třemi telefony najednou. Plynule přechází mezi telefonními hovory, obratně dokáže vplout z jednoho tématu do druhého tak, že vše je kladně vyřízeno a všichni telefonní posluchači jsou uspokojeni. Toto „telefonovací umění“ mu tiše závidím. Často nedokážu vyřídit ani jeden telefonní hovor jedním telefonem. Mužík Pepík dokáže nejen telefonovat za neuvěřitelného hluku, ale často při tom stěhuje ještě nějaké přístroje z místa na místo, jí, či dokonce provádí svou potřebu. Ovšem telefonáty z wc patří mezi Pepíkovy mistrovské kousky. Při pobytu skladníka na záchodě jsou z oné místnosti slyšet rozličné zvuky – pípání a crnčení.

 Jeho antré, kterým začíná všechny své telefonní rozhovory (jak příchozí, tak odchozí), se dají rozdělit do tří základních skupin:

 1) „haló, haló, kdepak je moje kopretinka?“ (tak pokaždé začíná rozhovor se svou láskou Ájou),

 2)„ Ahoj Maruš, co bude dnes k jídlu?“ (s jeho ženou),

 3)„ Sklad foto-video Vodičkova?…“ (se všemi ostatními volajícími).

 Pozorný čtenář si zajisté všimne, že všechny hovory začínají otázkou. Bohužel se nedá hodnověrně popsat intonace každého z těchto úvodů. Věřím ale, že si čtenář vytvoří představu, jakým způsobem rozpravy probíhají.

 Při telefonování s Ájou dokáže Pepík použít v jedné větě snad padesát zdrobnělin. Mezi jeho nejfrekventovanější patří:

 „…ty můj šťovíčku,   kočičinko, borůvčičko, žížalinko…“

 Chudák Pepík své lásce líčí, jak jsou na něho všichni v práci zlí, jak se stresuje, a jak se s tím vším   pěkně popere. Když tento srdcervoucí příběh poslouchám, v očích se mi zrcadlí slzy. Jak je to dojemné!

 Skladník Pepa podléhá přímo majiteli prodejny. Dá se tedy říci, že je na stejné úrovni jako šéfové jednotlivých oddělení. Prodejna, ve které dočasně pracuji, má oddělení čtyři. Oddělení fotoaparátů, fotografických doplňků, digitálních kamer a použité techniky. Každý úsek má svého vedoucího, který za něj zodpovídá. Každý vedoucí má pod sebou tak 3-5 lidí, sklad je výjimkou. Stará se o něj pouze skladník. Před Vánoci si prodejna najímá brigádníka, který má skladníkovi pomoci v hektickém předvánočním shonu s vyřizováním pohledávek.

 Svým pozorným posloucháním jeho „úchvatných“ příběhů jsem si ho brzy získal. Nakoupené dárky už má dávno pro celou rodinu.

 „Tak si představ,“ povídá, „co všechno jsem dal svému koťátku. Když jsme šli kolem obuvi, strašně se jí líbily jedny kozačky. Víš, že hned vedle měli kabelku z přesně stejného materiálu jako ty boty? Já vím, kabátek už je trošku moc na jednoho Ježíška, ale když jsem viděl ta Ájina očička, její velká smutná kukadla, nemohl jsem jí ho nekoupit. A nebudeš mi to věřit, zrovna včera jsme s Ájinkou narazili na obchod s její oblíbenou kosmetikou. Bylo tam takové to velké dárkové balení s dvacetiprocentní slevou, má láska byla úplně paf.“

 „A co jste koupil své manželce?“, zvědavě jsem se zeptal.

 „No dal jsem jí pětistovku, aby si sama něco vybrala. Nemám při mém pracovním vytížení čas na nějaké lítání po krámech.“

 Jeho odpověď zněla skoro až naštvaně.

 „Chápu.“ Snažil jsem se, aby v tom nebyla cítit ironie.

 Pepa nejen zajišťuje zboží na pult, ale také odpovídá za výrobky, které si zákazník přeje dovézt přímo do bytu či kanceláře. Co se týče manuální práce, je Josef opravdu šikovný, horší je to s jeho kancelářskou činností. Není neobvyklé, že Pepa pošle auto s objednaným zbožím přes celou Prahu zákazníkovi, který má již toto zboží dávno doma. Není výjimkou, že Pepík pošle zboží A na adresu B a zboží B na adresu A. A pak aby neměl chudák Josef tolik práce.

 Pepa rád svaluje vinu na druhé. Umí mistrovsky žalovat. Je obdivuhodné, jak na jeho podbízivost zabírají lidé ve firmě různého pracovního postavení. Člověk ve své přirozenosti rád slyší lichotivá slova. Stejný výraz v obličeji lze najít ve tváři paní uklízečky, když jí Pepíček brouká do ouška, i u majitele prodejny, před kterým používá Pepa svůj dokonalý „hadí tanec“. Hold podbízivost skladníka vyhrává na celé čáře, dokonce i jeho velké průšvihy se tím bezbolestně vyžehlí…

 …sám jsem byl překvapen, co všechno jsem byl schopen napsat o jednom člověku, kterého jsem neznal déle než pět dnů. Ale možná právě to, že jsem nebyl zatížen minulostí Pepy, mi dalo možnost se na celou situaci dívat bez zbytečných předsudků, které by mi za jistých okolností svazovaly ruce.

 

Dejvická garsonka

 Hudbu používám jako pozadí, z kterého se rodí mé literární myšlenky. Hudební kapesní přehrávač byla jedna z věcí, kterou jsem zapomněl doma. Vždycky, když jedu na delší „pracovní“ cestu, zapomenu doma něco, co je pro mou práci důležité. V rozjímání nad tím, jaký typ hudebního přístroje si koupit (abych mohl lépe realizovat mé představy na papír), vyrušily mě skřeky né nepodobné těm, co vydává opice žadonící o banán. Tyto zvuky jsem pozoroval ve svém dejvickém doupěti takřka pravidelně.   V předposledním patře, kde jsem bydlel, byly ještě dva, troufám si říci, identické byty. Jeden obývala starší dáma s pejskem (nebo pejsek se starší dámou?), druhý navštěvoval pár mladých lidí, možná studentů. Právě hnízdečko dvou mladých studentíků sousedilo jednou (tou největší) stěnou s pokojem, kde jsem začínal tvořit dokument o pražských lidech.

 Chlapec byl vysoký a statný, atletické postavy, jakoby vystřižený z nějakého žurnálu pro ženy. Dívka naopak svou křehkou drobounkou schránkou připomínala malou mořskou vílu z pohádky H.CH.Andersena. Že jde o studenty, jsem usoudil podle knížek, které při jednom našem setkání na chodbě, držel chlapec v pravé ruce, nedbale opřené o svou hruď. Nemyslím si, že by skripta sociologie četl jen tak pro potěšení.

 A tak zvuky, které vycházely z útrob stěny, za níž probíral mladý pár současnou krizi v sociologii, mě zatím musely stačit jako náhražka klasické hudby, která mě tak inspirovala. Ono zase mít něco „live“ je někdy daleko větší prožitek. Výhoda hudebního přehrávače, a to velmi podstatná, je však ta, že si člověk může kdykoli muziku zapnout a vypnout a hlavně, což mi při tomto „live-koncertu“ chybělo, může regulovat hlasitost. Největší problémy mi proto dělalo sladit frekvenci vzdechů za zdí s frekvencí úhozů do mého počítače. Když se mi to nakonec po hodině začalo dařit, zvuky ustaly.

Pokračování  Pokračování – Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho 3.


Autor:  Adam Škapa, email: adam@cernobilysvet.cz