Share

Jelena Rževská, Zápisky válečné tlumočnice. Paseka 2012.

Celý jménem se jmenuje Jelena Mojsejevna Rževská, rozená Kaganová. Tato ruská židovka se již od počátku druhé světové války snažila dostat na frontu. Zatímco mnoho jiných žen by  chtělo sebe a své rodiny uchránit před válečnou vřavou, Jelena v sobě měla tu sílu a odvahu a možná i dostatek fanatismu, že se na frontu dostala.

Absolvovala kurz pro vojenské tlumočníky a stala se součástí obávané jednotky SMERŠ (Smerť špionam). A aniž by to zpočátku tušila, byla to i ona, která psala významné evropské a celosvětové dějiny.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.  Superrodina je na Facebooku

Možná ji ani neznáte, přesto právě tahle žena byla jednou z těch, která se po pádu Berlína dostala do Hitlerova bunkru, mezi prvními ohledávala mrtvolu a byla součástí rozkrytí pravdy, zdali je Vůdce skutečně mrtev. I díky jejímu svědectví padl mýtus o tom, že Hitler přežil. A vznikaly nové otázky: proč o tom Stalin neinformoval svět?

Hitlerovu mrtvolu objevila a identifikovala sovětská strana, ale Stalin tento fakt dlouho tajil. Poprvé toto „tajemství“ vyšlo na svět v jednom časopise z roku 1955.

V tlumočnickém kurzu se Jelena naučila kvalitně německy, mohla tlumočit i používat nadávky. V roce 1942 je již v akci a získává první zajatce. Nejdříve se bojí, že nebude rozumět a přeloží něco špatně. Musí ale tento strach ze sebe rychle setřást. Její energie to byla jen válka a válka. Nekonečná bitva o Moskvu, tisíce mrtvých, ale Jelena se svou skupinou postupuje vpřed. Dostává se jí do ruky přísně tajný německý dokument o náboru 400 až 500 tisíc zdravých a fyzicky zdatných mladých dívek, které měly zaplnit mezery v německém rolnictvu.

„Vše, co se dělo dál, byla jen a jen válka. Jedině snad, že tady kousek od fronty, byla ta nekonečná bita o Moskvou ještě tvrdší a krvavější. Ta válka byla dlouhá. A já vězela mezi jejími mlýnskými kameny.“ (60)

Ponaučení pro německého vojáka:

Srdce a nervy odhoď, ty ve válce nepotřebuješ. Zabíjej každého Rusa, každého Sověta a nezastav se, ani když před sebou máš starého člověka či ženu, děvče či chlapce – zabíjej…“ (63)

Silné byly okamžiky ve Rževě. Válka si tu také vybírala svou daň, ale tohle místo znamenalo víc. Sedmnáct let po válce se sem Jelena znovu vrátila. Byla to Rževa, kde ztrácela jednoho po druhém, kde se třásla zimou v korbách nákladních aut. Po válce v místním muzeu byly expozice z dob napoleonských válek. Ale na „vlasteneckou“ válku, jak tehdy říkali Rusové druhé světové válce, „na naše prapory, celé prostřílené, opršené a vichry roztřepené“, na všechnu tu bolest z nedávných krvelačných let nezbyla ani památka po vzpomínce.

A přitom Jelena přijala své jméno právě po tomto místě. Rževská. Začala psát pod novým jménem a přicházely jí dopisy od krajanů, jimž historie v Rževě nebyla lhostejná.

Faina Kročaková: „Němci nebyli všichni stejní. Lidi mezi nimi byli taky. Zatímco někteří z našich se chovali hůř než zvířata. Třeba tady Lena, bylo jí tehdy dvanáct, dostala strašnou horečku a byla na smrt. Tak já s ní jedu do Čačkina k doktorovi. Jenže on že chce pud pšenice, jinak se na holku ani nepodívá. A Němci měli ve Rževě ve škole lazaret. Přišel německý doktor a povídá: Musí okamžitě do nemocnice. „Vezli mě tam na sáňkách,“ přidává se sama Lena. Ten doktor šel s námi. A jejich ošetřovatel mě na sáňky odnesl. Když bylo po operaci, chodil mě převazovat.“ (66)

Když jednotka, v níž byla Jelena, dobyla Ržev, zůstala ve štábu armády jedinou tlumočnicí. Její kolegyně musela odjet domů na Sibiř. Rodit.

Sedmnáct měsíců bojovali o Ržev. „Všechny naše ztráty na krvi i na duchu, všechen řád i chaos války…“ to vše vedlo k jedinému cíli: vyhnat nepřítele.

A pokračovali dál. Dostali se do Varšavy. Východní předměstí nese jméno Praga. Odsud byli Němci vyhnáni už dávno. Ubytovali se u učitelky hudby, paní Marie, která hraje na klavír. Chtěla by hrát Bacha, ale ve válce to nejde. Nemůže hrát Bacha mezi ruskými dobyvateli. Bach patří nepříteli, přesto žadoní: „Vraťte nám Bacha. Bez Bacha klavírní hudba neexistuje.“ (84)

Směřují dál. Do Bydhoště. Je zima. Sněhová vánice. Ubytovali se v opuštěném domě. Vítězství je v jejich rukou a karta se obrací. Je krutá na druhou stranu: Němci nesmí dostávat najíst. Bydhošť je zaplavena lidmi z koncentračních táborů. Jsou vyzáblí, sotva stojí, jsou svobodní, ale nemají kam jít a co jíst.

Jelena uviděla peklo koncentračních táborů, vstoupila do zajateckého tábora italských důstojníků. Nejdříve stáli po boku Němců. Ti je pak označili za zrádce. Jsou to tedy nepřátelé nebo přátelé? Ruská jednotka je nakonec propustila na svobodu.

Cesta stále pokračovala více na západ. Až do Berlína, který hořel v plamenech. Všude stály jen trosky a dým.

Adolf Hitler se před koncem války oženil v podzemním krytu. Dříve prohlásil, že jestliže válku Německo prohraje, německý národ musí zmizet. Hromadná sebevražda ve jménu vůdce se však nekonala.

Ještě však 27. dubna vydává Goebbels Berliner Frontblatt: „Bravo, Berlíňané! Berlín dál zůstává německý! Vůdce to zvěstoval světu a vy, Berlíňané, se staráte o to, aby jeho slova platila i nadále. Bravo, Berlíňané! Vaše chování je vzorné! Jen tak dál, se stejnou odvahou a úporností, bez slitování a shovívavosti – a pak se o vás roztříští i bolševické útočné vlny… Vy odoláte, Berlíňané, pomoc už je blízko!“ (144)

A 1. května se dostává Žukovi do rukou Goebbelsův dopis s již jiným zabarvením. „…dnes v 15:50 odešel dobrovolně z tohoto světa náš vůdce. Na základě svého zákonného práva předal v sepsané závěti veškerou  moc Dönitzovi, mně a Bormannovi. Zmocnil jsem Bormanna, aby navázal s vůdcem sovětského lidu kontakt, nutný k mírovému jednání mezi mocnostmi, jež utrpěly největší ztráty. Goebbels.“ (152)

K dopisu byl přiložen i seznam členů nové vlády, který rovněž vycházel z Hitlerovy závěti. Stalina vzbudil Žukovův telefonát o Hitlerově sebevraždě. Načež Stalin řekl: „Tak už dohrál, darebák! Škoda, že senám nepodařilo dopadnout ho živého. Kde je Hitlerova mrtvola?“ (153)

Cyničtěji už to vyznít snad ani nemohlo.

Jeden z nejvýznamnějších nálezů těchto dnů byl také Goebbelsův deník. Identifikovala se těla. Našla se řada listin, dokumentů, včetně celé inventury.

K identifikaci Hitlerovy mrtvoly posloužil jeho chrup a výpovědi jeho zubařky, která za to, že v lékařském křesle Hitlera nezabila zůstala řadu let na samotce v sovětském vězení.

Zápisky válečné tlumočnice patří k jedné z nejsilnějších knih, které se mi kdy dostaly do ruky. Vím, že ji budu muset číst ještě několikrát. Je to přeci jenom deník – fakta propojená s vlastní zažitou zkušeností a subjektivními pocity. Dokumenty a zážitky. Svědectví o válce a zároveň výpověď o vlastní součásti tohoto stroje.

Uvidíte válku z jiného úhlu.

„V kurzech válečných tlumočníků nás, pravda, nenaučili ani střílet, ani jiným vojenským dovednostem, ale do války jsme se zvláštním a nezvyklým způsobem dostávali jaksi z jiného konce a okamžitě jsme s nepřítelem vstupovali do bezprostředního kontaktu – s jeho němčinou, s jeho soldbuchem (vojenskou knížkou), s jeho vojenskými předpisy… A přitom jsme na osvojení jazyka jako takového užívali dětských říkadel… A k tomu věčné nacvičování výslechů, v němž jsme jednou dělali zajatého Němce a jindy zase vyslýchajícího důstojníka.

Když už jsem pak měla odjíždět na frontu, narychlo nasáklá alespoň jakous takous praktickou němčinou, srdce v hrudi se mi svíralo hrůzou, že až se setkám s opravdovým německým zajatcem, třeba budu muset přihlížet tomu, jak ho krutě mučí.“ (332)