Share

Knihu si můžete koupit v nakladatelství Paseka

Nafísiová Ázar, Jak jsme v Teheránu četly Lolitu, Paseka 2011.

Možná máte pocit, že Irán je sémě zla. Zahalené ženy v černých čádorech. Muži s tyranskými sklony. Politici, kteří nezřídka bývají nařčeni z čarodějnictví. Duchovní, kteří ve jménu boha posílají na své lidi vojáky, na své ženy morální policii, jež je tluče holemi uprostřed ulice za jediný pramen, který jim vykukuje zpoza odporného nařízeného oděvu.

Provolávání nenávistných hesel vůči Americe a dekadentnímu Západu. Nenávist. Svatá válka. A jaderný program.

Film či knížka Bez dcerky neodejdu vás musí ještě více utvrdit v tom, že tahle země je šílená, že lidé se rodí s jakýmsi vražedným genetickým kódem.

Ale Írán – každodenní Írán takový není.

„Tady v islámské republice moje barevné vidění zhrublo, řekla Manna a pohrávala si v prstech s lístky růží, které otrhala ze stonků. Ráda bych nosila divoké barvy, jako je ostře růžová nebo tomatově červená. Cítím takový hlad po barvách, že mi nestačí vidět je jen v pečlivě zvolených slovech poezie… Chtěla jsem vědět, jakou barvu měly Šahrazádiny šaty, přehoz, který měla na posteli, jakou barvu měl džin a kouzelná lampa. Jednou jsem se tatínka zeptala, jakou barvu má ráj. Odpověděl mi, že ráj může mít takovou barvu, jakou si budu přát. (24/25)

To, co známe, je od médií proniknutá vysoká politická hra. Strach lidí. Hlasitý křik, který nikdo neslyší.

Proč známe Írán jen z nejtemnějšího úhlu? Je to proto, že místní příběhy neznáme nebo jim nerozumíme.

Přesto právě naše „postsocialistická“ civilizace by je měla chápat nejvíce.

Írán je sevřený totalitou.

Lidé s nadšením v roce 1978 vstupovali do islámské revoluce. Chtěli změnu. Byli horkokrevní, vytvářeli politické skupiny různých názorů a směrů. Byli zde nadšení levičáci, islámisté, demokraté a jiné skupiny. Na univerzitách mezi sebou diskutovali o nejlepších směrech své vlasti.

Ale moc sílila v rukách ajatolláha Chomejního. Časté demonstrace byly krvavě potlačeny.

Postupně přicházely různé ústupky. Zavírala se knihkupectví se zahraniční literaturou. Byli zatýkáni podvratní protistátní živli. Zinscenované procesy, donucená doznání, veřejné i tajné popravy, mizení zraněných demonstrantů, kteří v naději byli odvezeni do nemocnice, ale nikdo už jejich těla neviděl.

Když si představíte naše padesátá léta, je to jen „slabý odvar“. Tohle připomíná stalinisticko-islamistický hybrid. Svoboda slova navzdory několika let trvajícím nadšeným revoltám mizela. Do měst byly sváženy skupiny vesničanů, kteří za příslib jídla či jiné almužny postávaly u americké ambasády („hnízda špiónů“) a vykřikovaly nenávistná hesla proti Američanům.

Ženy protestovaly proti zahalování.

Ale kdeže všechny vzdory jsou, když jste vy a vaše rodina ohroženi na životech. Prvním drobným ústupkem byly šátky na hlavách žen u učitelek na školách. Ty ženy, které mají být morálním vzorem pro mládež. Postupně začaly nosit šátek všechny ženy. Od šátku k čádoru nebylo daleko. Od ctnostného morálního slova ke každodennímu násilí za nemorálnost jen krůček.

Na krátko se zavřely univerzity, okleštily se předměty, pozatýkali se nevhodní učitelé. Někteří zmizeli neznámo kam, některým se podařilo emigrovat.

Za vzpomínky na zelenou bránu vděčím právě Jasí: psala o ní v jedné ze svých básní… jak ráda vstupuje na půdu univerzity touhle zelenou branou. Zelená brána v její básni a některých dalších textech představuje kouzelný vchod do zakázaného světa… A přitom Jasí, ani žádná další z mých děvčat vlastně tou bránou nikdy neprošla! Hned vedle ní je totiž menší vchod zakrytý závěsem… Tudy procházely všechny studentky ženského pohlaví, … do malé tmavé místnosti, kde se musely podrobit osobní prohlídce… „Nejdřív chtěli vidět, jestli mám správné oblečení: zkontrolovali barvu čádoru, jeho délku, hustotu šátku a tvar bot, prohlédli mí obsah tašky, pak pátrali po sebemenších stopách líčidla, zajímala je velikost mých prstýnků a jestli nejsou příliš zdobné, to všechno se muselo zkontrolovat, než jsem směla vstoupit na půdu univerzity, kde studují i muži. Muži, které hlavní brána s mohutným portálem, znaky a vlajkami vítá s otevřenou náručí.“ (40/41)

Zastánci Chomejního byli nadšení.

Irán konečně vyrazil tím správným směrem. Mezi lidmi se šuškaly fanatické nesmysly – jak celý svět prahne po islámu, jak americký prezident pod tlakem veřejnosti bude muset přijmout islám a vzdát se své hříšnosti.

Jací byli Íránci před revolucí?

Ženy v kalhotách s volnými vlasy, zahraniční jídla, literatura a hudba, alkohol. Žili „normálně“.

Ústupek po ústupku. Země se uzavřela. Tohle jsme zažili; ne tak krutě, ale měli bychom rozumět tomu, když země je separovaná, lidé se bojí promluvit a o venkovním světě se dozvídají jen takové věci, které jim jsou naservírovány cenzurovanými médii – svět je rozdělen na přátele a nepřátele. Je černobílý a paranoidní. Za každým rohem číhá podvratný živel.

Tak jako v době islámské revoluce tak i dnes se již několik let Írán bouří. Vyrostla mladá generace, která nechce přijmout pravidla svých rodičů a prarodičů. Ale jejich boj ještě není vyhraný. Navíc nad světem trčí iránský jaderný strašák.

Při jednom z prvních náletů na Teherán (v irácko-íránské válce, pozn. redaktora) byl zasažen i jistý dům na zámožném předměstí. Doslechli jsme se různé zvěsti o tom, že se v podzemí ukrývali protivládní partyzáni. Předseda parlamentu Hášemí Rafsandžání… prohlásil…, aby ženy chodily spát řádně oblečené, aby v případě, že jejich dům zasáhne bomba, nezůstaly „neslušně odhalené očím cizinců“. (174)

Ázar Nafísíová, učitelka na teheránské univerzitě a pzději emigrantka, neboť takový Írán, jaký by milovala a v jakém by mohla žít, není, provází své čtenáře v knize Jak jsme v Teheránu četly Lolitu obyčejným íránským životem. Je to život až nedobrovolně protkaný politikou a náboženstvím.

Svobodné rozhodování – zejména u žen – veřejně neexistuje.

Zakládá se na lžích a překrouceninách, jen aby i ženy mohly trošku dýchat. Alkohol a satelitní přijímače navzdory přísnému zákazu mají ve svých domovech téměř všichni. Všichni koukají na západní televizi a znají Pobřežní hlídku a další seriály. Když ozbrojené milice vtrhnou do jednoho z domů, aby mohly z balkonu odstřelovat nepřítele, pak všichni v domě nemají hrůzu z lidského terče, který je podle milice vybavený samopaly a granáty, bojí se jen jediného – že milice přijde na jejich zakázané jídlo, alkohol, satelit a knihy.

Ženy stále nosí nádherné sexy oblečení, líčí se a barví si vlasy.

Ale nic z toho téměř nevidíte. Vše je pečlivě zahalené pod čádorem. Až teprve přijdou na návštěvu k Nafísíové, svléknou si černé roucho, pak doslova „září barvami“.

Ženy všude doprovázeli jejich manželé nebo bratři. Až k domu profesorky, která stále měla obavy, kdy někdo nějakým zlým úmyslem nezruší jejich nevinná sezení. Semináře o literatuře. Když se však bavíte o podstatě románu, o myšlenkách autora, o myšlenkách a charakteristikách různých postav, když vstupujete do „cizích hlav“, často si uvědomíte mnohé kontrasty vaší společnosti oproti té knižní.

Teherám jsem opustila 24. června 1997 a vydala se za zeleným světlem, v něž kdysi věřil Gatsby. …  A tak jsem opustila Írán, ale Írán neopustil mne. … Manna a další íránské ženy se chovají sebevědoměji, jejich šátky jsou barevnější a hábity kratší; opět se líčí a procházejí se po ulicích s muži, kteří nejsou jejich bratry, otci ani manželi. Souběžně s tím však nadále probíhají policejní razie, zatýkání a veřejné popravy. Stále sílí hlasy domáhající se více svobody…“ (361)

Svět v románech nemá být reálný, tvrdí autorka, ale nutí vás myslet. A ptát se. Proč je můj život právě takový? Proč nemůžu žít tak, jak bych chtěl(a)?

„Když lidi soudíte, nemáte čas je milovat,“ řekla Matka Tereza. Díky této knize poznáte pro nás tak vzdálený svět, pochopíte místní lidi, některé budete i milovat… Budete si přát, aby se ze svého pekla na zemi dostali za kratší dobu, než to trvalo nám. Vývojově už k tomu nemají daleko, jen aby jim ještě k té vší snaze přálo i „štěstí“.