Share

Názor

Ruční práce a hledání originality začínají být stále více trendy. V přeplněných supermarketech se na vás ze všech stran valí spousta na první pohled vyhlížejících perfektních věcí, které na vás se stejnou vehementností ulpívají z televizních obrazovek, billboardů či jiných forem propagace. Jsou naprosto cool. Už nejsou skvělý, už jsou prostě „cool“ – I swear.

Tlačí nás do pozice, že odmítnutím těchto produktů se jasně společensky diskvalifikujeme. Jak těžké je tohle někdy vysvětlovat dětem.

Nikdo nechce poklesnout ze svého standardu a o to tíživěji to vnímají právě naše ratolesti. Jsou to značné citlivé rozdíly pro dětskou duši, které jasně rozhodují o tom, zdali být ve společnosti vrstevníků uznávaný nebo ne. Otázkou je, co zrovna „letí“ v jejich třídě.

Kdo ale ve skutečnosti určuje to, co je trendy? Sedíme snad pořád pod nějakým valícím se balvanem a uhýbáme, aby nás nesemlel? Nebo už se necháváme semlet?

Pak se člověk probudí z toho diktujícího patosu, který imperativně křičí pro vyšší a vyšší spotřebu v zásadě stejných nebo podobných a hlavně mnohdy zbytečných věcí.

Pořídíte si například kabelovku a začnete přepínat mezi různými kanály. A hleďme! Všude jsou tytéž reklamy, které  znáte ze svých národních obrazovek. Jedete na dovolenou do zahraničí, ale všechno je kolem stejné jako doma. Proč tedy opouštíte svůj domov? Aby jste snad platili za to samé ještě jednou? Nebo je naopak potřeba, aby na každém rohu i tisíce kilometrů vzdálené od domova stály ty samé hypermarkety s těmi stejnými značkami pro vnitřní pocit jistoty, že si nekoupím něco „závadného“? Neboť jsem si „bezpečně jistý“, že to, co je mi předkládáno doma, je absolutně nezávadné?

Vstupujete do neznámého obchodu s neznámým názvem kdesi v cizině v klidu a bez rozpaků, že to, co si koupíte, je v pořádku?

Může z vás také spadnout určitý klamný pocit hrdosti o vaší originalitě. Protože nic není originální.

O tom, co je trendy, rozhodují pouze velké firmy s mnohamilionovými zisky, které vás v reklamě v mnoha jazycích přesvědčují o tom, co je nutné a bezpodmínečné k tomu, abyste šli z dobou, „evro-americkou“ civilizací, aby neklesl váš standard a abyste se příliš neodlišovali jakousi individualitou, která může působit podezřele.

Většinou člověk k lidem, kteří vypadají (a oblékají se a žijí) značně rozdílně, je přinejmenším podezřívavý a skeptický. Často se od nich vyhraňuje a „individualisty“ nechápe zrovna jako rovnocenné partnery.

Co kupujete dětem pod stromeček na letošní Vánoce?

Řekněte sami, o co si děti říkají? Jaké rozdíly jsou v jejich přání v mezigeneračním období? Co jste si přáli vy jako děti? A co vaše rodiče?

Za minulého režimu to nebyla také žádná výhra. Přáli jsme si spíše obecné věci, protože téměř nic na trhu nebylo. Dítě třeba chtělo „panenku“ nebo „auto“, ale už ne konkrétní značku panenky nebo auta, které je známá z nějakého animovaného filmu.

Když jsem byla dítětem, nejvíce mne pod stromečkem potěšily různé stavebnice a knížky. Když jsem dostávala oblečení, byla jsem z toho nešťastná. Je zřejmé, že děti rostou a potřebují stále nové a nové věci, ale ne každé zrovna tohle na Štědrý den nadchne. A nejspíš také proto, že tím upadá určitá víra v Ježíška. Jaktože přinesl mámou upletený svetr?

Navíc jsem vždy toužila po jiném oblečení – chtěla jsem sportovní mikinu a dostala halenku s kraječkami. A pletené svetry jsem vždy nenáviděla.

Co jste si přáli vy jako děti?

Zeptala jsem se některých lidí, narozených v poválečné době, jaké oni měli předvánoční sny.

Dozvěděla jsem se, že děti stejně jako dneska chtěly mít to, co jejich vrstevníci a nevypadnout tak ze společnosti. Nepůsobily na ně však tak sugestivní reklamy jako dnes. Nadnárodní firmy dnes vydají mnoho milionů dolarů na to, aby marketingově co nejlépe propracovaly reklamy a získaly maximální pozornost dětských diváků.

Děti, narozené v 50. letech byly prý okouzleny stavebnicí Merkur, která po mnoha desítek let je stále velice populární. Ani počítačové hry ji nevymazaly z dětských snů.

 

Muzeum v Praze, výstava trvá do 26. února 2012.

Slečny toužily po bílých bruslích. Důležité je slovo „bílý“. To byly ty opravdové a nádherné brusle po vzoru krasobruslařských idolů Evy a Pavla Romanovi. Eva Romanová vyhrála už v roce 1962 první místo v mistrovství světa za Československo a není divu, že k ní mladé slečny vzhlížely. Nebo mít pořádné kolo. Mrkací panenku. Z oblečení na seznamu pak dominovaly moderní roláky.

Myslíte si, že by měly být reklamy přinejmenším pro děti více regulované? Není to pak brzda pro trh s hračkami? Nebo bychom měli naše děti vychovávat spíše k střídmosti a zodpovědnosti? Řekněte svůj názor.

 

Sára Resslová

  1. Petra says:

    Je pravdou, že opravdu děti chtějí to co vidí v TV a jen je škoda, že více logických her nenabízí v reklamě. Mi se líbí reklama na playdooh plastelínu jinak ty reklamy jsou na hračky, které se mi nelíbí.

Comments are closed.