Share

 

Mother Nature Network představuje čtrnáct inspirativních umělců se svým „zeleným“ vzkazem. Zaujali nás hlavně práce těchto dvou žen:

Néle Azevedo

Schodiště plná tajících lidí. Diváci v různých polohách, mírně předkloněni nebo trochu bokem, prostě tak, jak se jejich tvar měnil na základě ubývání „jejich těl“. Výtvarnice Néle Azevedo, autorka tohoto projektu, zaujala svýma miniaturními figurkami v minulosti už několikrát. Usměvavá štíhlá žena s rozvernými zrzavými vlasy, to je Néle (61), umělkyně pocházející z Brazílie. Prorazila v roce 1998 vystavenou železnou sochou pro brazilské kulturní centrum v Rio de Janeiru a vyhrála cenu v Santo André Art Hall v Sao Paulu. Nebyla to však její poslední cena. Brzy se proslavila svou armádou tajících lidí. Jedna z hlavních zvláštností této práce je evidentní „pomíjivost“. Dílo zmizí, rozpustí se, pomine jako všechno živé na Zemi. Mottem je zpochybnit roli památek ve městech. Ale Azevedo také říká, že je ráda, že její umění „mluví o naléhavých otázkách, které ohrožují naši existenci na této planetě.“ V roce 2009 se spojila s Wold Wildlife Fund a vystavovala na berlínském náměstí své figurky k tématu změny klimatu a problémy s oteplováním Arktidy, jež byly tehdy na pořadu dne pro WWF.

Tisíce figurek vystavovala na různých místech světa a mnoho zaujatých skutečných diváků se s nimi nechalo vyfotit, dříve než jejich těla zcela splynula s prostředím.

Zdroj: Mother Nature Network, Flickr, wikipedia.

 

Sayaka Ganz

 

Sayaka Ganz je autorkou impozantních bust koní, jejichž hřívy vlají a přední nohy se ženou dravě vpřed. Sochy vypadají jako koňští roboti z japonského komiksu či moderní filmové pohádky. Opticky vypadají, jakoby byli živí a neúprosně se hnali dopředu, ačkoliv je Sayka Ganz poskládala z kuchyňského náčiní, nožů, vidliček, obraceček, naběraček, otvíráků a tak dále. Mají snad kuchtičky vzletného ducha divokého koně, který chce prchnout od sporáku kamsi daleko pryč do éteru svobody?

 

Ne, to není výzva pro hospodyňky rekultivovat svou kuchyň, ale smyslem je recyklace vyhozeného materiálu a nalézání jeho nového využití.

Sayaka Ganz říká, že byla inspirována japonským šintoismem, že všechny objekty mají duši. I ty, které jsme již vyhodily. Začala postupně sbírat všechny rozličné vyřazené věci – nejen z kuchyně, ale i sluneční brýle, hračky a další. A recyklovala je pro své umění.

Než vytvoří originální sochu, roztřídí materiály podle barev. Vytvoří drátěný model a pak pečlivě přikládá kus ke kusu. Až mrtvé vyhozené věci „oživnou“.

„Mým cílem je, aby každý objekt překonal svůj původ tím, že se integruje do podoby zvířete nebo jiného organismu, který dělá dojem, jako by byl živý a v pohybu. Tento proces rekultivace a regenerace je pro mne jako pro umělce osvobozující,“ říká Sayaka Ganz.